Španělský temperament bezesporu potřebuje i na filmovém plátně větší emoce. Tomu odpovídá nejnovější film režiséra Julia Medema s hvězdnou Penélope Cruz v hlavní roli, který vstupuje ve čtvrtek 18.2. do českých kin a dva dny před tím zahajuje letošní ročník festivalu španělských filmů La Película.
Neštěstí se musí kupit, přitahovat neštěstí na další zúčastněné. A všichni nakonec pocítí dotek štěstí. Tolik cíleně naplánovaných emocí však v chladnějších zeměpisných šířkách se střízlivějším pohledem na věc může fungovat snad jen u notorických milovnic nekonečných seriálů. Prostředím a pravděpodobně i příběhově se dá snímek srovnat s českou „Ordinací“ a silně tragicko-romantickou linkou pak s telenovelou z některé latinskoamerické nebo indické produkce zhuštěnou do necelé a přesto k nepřečkání dlouhé dvouhodinovky.
Jiný směr
Je nasnadě, že se Penélope Cruz nechce donekonečna proměňovat jen do expresivních sexuálních symbolů a coby matku ji téma bezmoci z nemoci ústící v osiření dítěte jistě zaujalo a to dokonce tak, že se stala i koproducentkou snímku, k němuž režiséra Medema inspirovala provokativní socha ženy svíjející se bolestí a přesto v sobě nesoucí spoustu života nazvaná Brozen frau n°6 od Thomase Scgütteho, jíž v roce 2006 spatřil při prohlídce Muzea umění v Düsseldorfu.
V Medemově tvorbě film představuje nový směr. Tak prý může dramaturg festivalu La Película David Čeněk kulantně vyjádřit důvod, proč film do přehlídky zařadil. Nerada vynáším sžíravou kritiku, španělskou kinematografii mám ráda, ale v případě tohoto pokusu o velký film o ještě větších lidských starostech, mě osobně nic kulantního nenapadá. Chce se mi věřit, že tvůrcům nešlo o pouhý kalkul s city, ale snahu vyladili kostru příběhu na emoční hladinu domácího publika.
Režisér Julio Medem a jeho múza Penélope Cruz
Foto: La Película, oficiální zdroj
Tudíž hned zkraje varování pro pány – sice uvidí prsa věhlasné krásky, častěji pak už jen jedno, budou moci závidět doktorovým nenechavým prstům, ale čeká je i pupkatá, plešatá a nakonec, aby bylo pro srcervoucnost a polopatičnost uděláno maximum, i mrtvá Penélope. A mezitím nuda zprostředkovávaná černobílými postavami.
Komu film udělá určitě radost jsou firmy ze zdravotnického resortu včetně těch farmaceutických. Jako by byl film vytvořen jejich náhončími. Strašák rakoviny prsu je zase o něco větší a penízky za přeceňovanou prevenci, která, jak se dnes ví, úspěšnost léčby příliš neovlivňuje, se zase na chvíli posypou rychleji.
O čem to celé je?
Magda přijde o práci, manžela, v blízké budoucnosti i o prso. Jen se na stadionu seznámí s hledačem talentů, který představuje skvělý start pro synovu sportovní budoucnost, hned i jemu se tragicky zhroutí rodinné zázemí. Pak se nemoc vrátí s konečnou platností. Její doktor zase upíná zrak k adopci ze sněžných plání Sibiře, odkud pak do děje vstoupí bezkrevná dívenka, víc duch než jen legislativně nedosažitelné dítě, které bloumá políčky filmu a ač má za úkol ukázat naděje zmařené vzdáním se před cílem, fyzickou ztrátu i budoucí fyzickou náhradu dítěte, zdá se vám, že se program přepnul na Osvícení, Ty druhé nebo Klid noci.
Zpívající gynekolog Julián, který se (ne)minul povoláním z filmu zejména v poslední čtvrtině dělá estrádu. Z čeho pramení jeho neprofesionalita, kdy je při určování diagnózy zlomenější než pacientka, která byla dosud jen záznamem v jeho kartotéce a proč se stává téměř členem rodiny, má jediné vysvětlení – ve filmu to totiž navozuje dojem, že Magda je jeho jediná pacientka a na klinice je zase snad on jediný doktor, který stíhá oběhnout od ambulance přes rentgen po operační sál. Nebo chtěl režisér tak nějak podprahově návštěvníkům kina vsunout dojem, že v nejednom lékaři se ukrývá kus umělce, a když přijde pravá chvíle neváhá talent předvést, případně se mu oddat cele jako sám tvůrce, který je původně vystudovaným chirurgem.
Doktorovi péče se Magda nemusí vzdát ani během rodinné dovolené
Foto: La Película, oficiální zdroj
Možná jsem cynik, ale vršení tragédií mi tu ze všeho nejvíc připomíná crazy Robina Hooda Mela Brookse. Možná si pamatujete scénu, kdy se Robin po návratu do rodné Anglie dozvídá od slepého sluhy, že hrad mu odtáhli exekutoři kvůli nezaplaceným daním, otec je mrtvý, sourozenci jsou mrtví, mrtvý je i věrný pes a dokonce je mrtvá i oblíbená kočka, která se zadusila posledním zvířecím členem rodiny – zlatou rybkou, která je tudíž také mrtvá.
Pokud budu mít chuť vyvolat si ještě větší deprese z nevyhnutelného konce každého lidského života a přesto vidět, jak lze v plném nasazení jít ve zbývajících dnech proti času, pustím si Griffina a Phoenixovou s Peterem Falkem a Jill Clayburgh. Budu-li se chtít nechat dobrovolně citově vydírat, pak zvolím kterýkoliv skutečné emoce ždímající film nebo dokument o zvířatech, například Bílého Bima, Černé ucho. Kdo totiž byl někdy nějakým způsobem zainteresován do hrůzy bezmoci, zažil podobný strach z toho, že své dítě nebude moci během dospívání chránit, stát při něm, vidí, jak plochý je Medemům pokus. I jak nešťastně zvolená je schematická forma vyprávění.
Ma Ma: Magda se synem Foto: La Película, oficiální zdroj
Odvaha vykoupená nudou
Zpočátku, jakkoli mě obecně nemocniční téma neoslovuje, ba se mu cíleně vyhýbám, působil až dětinský přístup hrdinky představované jako silná osobnost, celkem příjemně a hlavně uvěřitelně. Pravda, divákovi ještě nebylo odhaleno, že Magda je profesí učitelka. Ve scénách se synem už to začínalo drhnout, podivně osobně neosobní setkání s budoucím partnerem vyznívala křečovitě a od druhé půle se již dětinská umanutost překonávající vše, co se staví hrdince do cesty, stávala pomalu, stejně jako se vlekl film, nesnesitelnou. Včetně její postupné ztráty soudnosti, když vyvzdorovaný nový život i osud svého syna hodlá hodit na bedra Arturovi. Omdlévající, plačící nebo se modlící bývalé naději Realu Madrid, kterou co chvíli sama těžce nemocná musí podpírat morálně i fyzicky.
Herecké výkony, jsou přes potoky slz, které produkují mimo dětí všichni aktéři včetně mužských hrdinů z národa toreadorů, mdlé, postavy se nijak nevyvíjejí. Magda sice představí širší škálu svého charakteru, ale vše zabíjí pro efektnost ignorovaná nesmyslnost toho, že během prvního nástupu rakoviny, z níž se vyléčí, se mění až v jakousi zombie, kdežto od chvíle, kdy jí zbývá jen pár měsíců života, ale současně v sobě nosí dcerku, u níž jí najednou nevadí, že z ní již v počátku dělá polovičního sirotka, jen kvete. Přes všechny metastáze nemá bolesti, ani žádné obtíže a pak císařský řez, střih a přes celé plátno je hlava Magdy bez známek života. Těch nelogičností položených na oltář srdceryvnosti je mnohem víc, vypočítávat všechny není třeba. Emotivitu obsahu mají za úkol zprostředkovat velká gesta typu položení ruky na rameno, široká náruč atd. Stanislavkij by se tetelil blahem.
Rovněž je nutné si zvyknout na nepředvídatelné střídání reality, snů a představ, odehrávajících se jen v Magdině hlavě. Další je svébytná symbolika.
Ma Ma: Nová rodina i s přízrakem ruské dívky Nataši, po níž Magda pojmenuje svou dceru
Foto: La Película, oficiální zdroj
Jediné, co příjemně překvapilo, i když logicky vycházelo ze záměru ukázat sílu vůle hlavní hrdinky, je její ateistický či spíše agnostický pohled na svět. V rozmluvě se synem mu ukládá, aby si uvědomoval, že jediné co má, je život, který právě žije, aby ho prožil co nejlépe, v radosti namísto, aby se spoléhal, že to lepší přijde po něm. Vzhledem k tomu, že jde o film španělské provenience, je to odvážný počin. Navíc dokládá, že emoční tlak skutečně nebyl promyšlenou kalkulací, protože postojem otevřeně namířeným proti víře ve Všemohoucího, určitě ztratí Magda potažmo Penélope přízeň ortodoxní části publika.
Resumé
Stačí-li vám k pěknému poplakání jen malý popud, přijdete si na své. Chcete-li od filmu děj a odpovídající výkony, zajděte raději na něco jiného.
Závěrem už jen můj pomyslný vzkaz Penélopě Cruz: „Zůstaňte raději u svých nekonformních živočišných krásek, dokud Vám je nemilosrdná příroda umožní ztvárňovat. Tak Vás mají diváci rádi, protože jsou uvěřitelné, vycházejí z Vašeho přirozeného temperamentu.“
Hodnocení: 40 %
Zuzana Ottová
Zdroj: La Película
Napsat komentář