Před víkendem svět obletěla zpráva, že si oblíbený herec a jeho partnerka politička Rima Horton, řekli v New Yorku své „ano“, čímž zpečetili svou neuvěřitelných padesát let trvající známost z vysoké školy. Charismarický Brit ve svém novém režijním počinu, jenž minulý týden vstoupil do kin, a který osobně uvedl na letošním Febiofestu, ztvárňuje jednu z nejznámější historických postav Francie. A když ho v tomto filmu pozorujete, napadá vás, že vzhledově je skutečně velice francouzský. V reálu svým chováním, rezervovaným přístupen i smyslem pro humor ovšem nikoho nenechá na pochybách, že jeho rodiště leží za Lamanšským kanálem. Takový se představil i na Febiofestu.
Zprvu tichý, ostýchavější či obezřetnější projev jednoho z nejkvalitnější současných britských herců se se stále uvolněnější atmosférou tiskové konference měnil. Hlas nabýval na intenzitě, humor a sebereflexi střídalo rázné usazení některých nepříliš obeznámených nebo po laciné senzaci dychtících zástupců médií.
Mám ho rád
Za výběrem filmů, v nichž se rozhodl hrát, si stojí, stejně jako za oběma svými režijními počiny. Nevidí proto důvod, proč by měl, jak mu bylo právě v jedné takové otázce podsouváno, nenávidět svého profesora Snapea. Naopak je na celou Potterovskou sérii velice pyšný, i když si samozřejmě myslí, že umí natočit i jiné filmy. Diváci si ho prý se Snapem neztotožňují tolik jako Daniela Radcliffa s Harrym Potterem a i tomu se v kariéře daří. Chápe, proč si lidi chtějí herce zaškatulkovat, ale na druhou stranu je třeba se tomu bránit.
Alan Rickman na tiskové konferenci Febiofestu
Foto:MFF Praha – Febiofest, oficiální zdroj
První otázky směřovaly k filmu Králova zahradnice, který byl hlavním důvodem jeho cesty na Febiofest, ale Alan Rickman to vzal od počátku:
Nejprve jsem studoval grafický design a drama jsem začal studovat až ve 25 letech. Jsem velkým zastáncem toho, aby se mladí lidé o svém budoucím povolání nemuseli rozhodovat příliš brzy.
Zkušenosti s režií sbíral nejprve na divadelních prknech:
Zimního hosta jsem režíroval na divadle, a teprve potom jako film, což se mi zdálo jako ideální spojení mého smyslu pro výtvarno a herecké průpravy.
Nebylo příliš náročné vybrat si pro svůj druhý film, který jste natočil s odstupem řady let kostýmní drama?
Pustit se do kostýmního dramatu je docela hloupý nápad, protože abyste získali financování pro nezávislý film, který se odehrává ve Francii v 17. století, je velice těžké. Ale dostane se vám do ruky scénář, který nepustíte dokud ho nedočtete. Je to až zvířecí instinkt. Příběh si zkrátka vybere vás. A já jsem si ten příběh nevybral, protože se odehrává ve Francii v 17. století, ale pro vztah muže a ženy, dvou velice uzavřených lidí, který by se mohl udát v kterékoliv době.
Kromě příběhu ho také nesmírně zaujal přístup scénáristky Allison Deegan:
Sice jsme pod scénářem uvedeni tři, ale je to hlavně z právních důvodů. Jinak jsme do toho s Jeremym Brockem jen zasahovali. Je to převážně její práce, nevím jestli to nezaniklo v překladu, ale její způsob použití angličtiny je velice krásný a neotřelý.
Byl ale i další důvod:
A také se mi líbilo, že by se vlastně tento příběh vůbec nemohl odehrát, protože by nemohla existovat taková postava, jakou hrála Kate, která by měla takové zaměstnání. To je právě krása filmu, že si můžete dělat co chcete. Můžete natočit milostný příběh, historické postavě ubrat 35 let…
Bylo to, že jste jsi jako kameramanku vybral ženu, programová volba?
Kameramanku jsem měl takřka přivázanou k noze po celou dobu natáčení, během kterého ale neuvažujete, zda je to muž nebo žena. K volbě došlo tak, že Kate Winslet mě oslovila s dotazem, kdo bude kameramanem filmu a zeptala se mě, zda bych spolupracoval s ženou a navrhla mi Ellen Kuras, s níž spolupracovala na filmu Věčný svit neposkvrněné mysli. Odpověděl jsem, proč ne. Na tohle velice věřím. My jsme se s kameramankou potom v New Yorku sešli a okamžitě jsme si porozuměli. Na druhou stranu od kameramanky to byl vskutku hrdinský počin, protože ona velice ráda pracuje s volnou ruční kamerou, kdežto tady byla kamera naprosto statická.
Hrál jste z mnoha srovnatelně velkými hereckými hvězdami. Je rozdíl, když jste s nimi na place jako kolega herec, anebo když jste potom v pozici režiséra, který má vždycky pravdu? Jaká byla spolupráce s Kate Winslet?
Pro mě je vlastně nevyhnutelné, i když režíruji ať v divadle nebo ve filmu, že k tomu přistupuji z pohledu herce. Režíruji tak, jak bych si sám přál být režírován a vždy se herců ptám co si o roli myslí. Takže je to vlastně velice demokratické. V konečném řešení mám vždycky poslední slovo, ale když se dohadujeme, jak to bude, domlouváme se jako rovný s rovným. S Kate Winslet jsem kdysi dávno pracoval na filmu Rozum a cit. Jí bylo teprve 19 let (ztvárnil zde jejího o mnoho let staršího nápadníka a posléze i manžela plukovníka Colonela Brandona). Od té doby se hodně změnilo v jejím životě, hodně toho odvedla i ve filmu. Proto mě zarazilo, když mi jednoho dne řekla, že není zvyklá, aby se jí někdo ptal, co si o roli myslí nebo jaký má názor. Mě to, že se nikdo nezeptá na její názor, zarazilo, protože ona je velice inteligentní, vždycky tak připravená a zároveň schopná improvizovat. Takže jako režisér velmi často říkám, nevím, jak to bude a také se často ptám: „Co myslíš ty?“ Herci jsou velmi cenný zdroj. Když je jenom sekýrujete, tak z nich moc nedostanete.
Otázkou na tělo byl dotaz, jak je pan režisér Rickman spokojen se svým hereckým výkonem:
Ve filmu jsem jenom proto, že mi to nařídil producent. Nejsem takový hlupák, abych obsadil do filmu sebe. Vím, že to někteří herci-režiséři dělají, ale nevím, jak to dělají, protože je to velmi velmi těžké. Ale když jste zároveň profesí herec a producent vám řekne, že si ve filmu zahrajete, tak to znamená, že tam budete hrát zadarmo. Samozřejmě, že Vám to nemůžou říct takhle naplno, ale řeknou vám, že vám to někdy zaplatí. Takto se zkrátka filmy financují.
Na téma režie a Ludvíka XIV pronesl ještě malou úvahu:
Já v tom filmu zase moc nejsem, a Ludvík ve filmu buď nehybně stojí nebo sedí. A když tam sedí, tak má stejný výraz jako filmový režisér. Myslím si, že je škoda, že v Ludvíkově době nebyl film vynalezen, protože on by režíroval velice rád.
Jako Ludvík XIV v Králově zahradnici, která zahajovala letošní Febiofest
Foto:MFF Praha – Febiofest, oficiální zdroj
Podle čeho si vybíráte role? Podle toho, jak dlouho budete na plátně, podle režiséra nebo s kým budete točit?
Není to ani jedna z těchto věcí. Role si vybírám podle kvality scénáře, podle kvality námětu. Je to velice zajímavé jak se postupem času váš vztah k filmovému příběhu mění. Ale film je vůbec podivný svět, a zvlášť teď, kdy film má co dělat, aby dostal 300 lidí do jedné místnosti, když si dnes většinou lidé pustí film doma na televizní obrazovce.
Líbí se mi, že jste si před chvilkou povídali s francouzským režisérem o čínské politice (mínil Jeana-Jacquese Annauda, který na Febiofest přivezl film Talisman vlků odehrávající a natáčený v Číně) a teď si tady povídáte s Angličanem o Ludvíku XIV. O tom je film.
Pak přišel iritující dotaz, zda se chystá nějaký další superpadouch. Jak si vybíráte hrdiny, hrál byste třeba Hitlera nebo Usámu bin Ládina?
Prosím Vás kolik jsem já záporných hrdinů vlastně hrál? Asi tak dva a půl, a kromě toho to bylo před 28 lety. Takže je to divná otázka, jak si role vybírám. Asi bych nehrál v něčem, co by prosazovalo pravičáckou politiku. Je zajímavé, že divadelní hry, které by něco takového propagovaly většinou nejsou dobře napsané. (Tento postoj u manžela labouristky určitě nepřekvapí.)
Kdo byl tou půlkou?
Hrál jsem Ronalda Reagana, což je asi odpověď na vaši otázku. To je ta půlka záporné postavy. Víte, když skutečně odvedete práci na dané postavě, a dáte si práci zjistit, co je ta postava zač, tak poznáte, že to s ní není tak černobílé nebo jednoznačné. Když jsem hrál Reagana, tak jsem zjistil, že na tom nebyl moc dobře ještě než nastoupil do úřadu. Tam se ukazuje to autorské hledisko a pro mě bylo velice důležité ukázat Ronalda Reagana jako lidskou bytost. A už je to také dávno.
Mně přijde docela trapné, když se lidé herců ptají jaký mají názory na všechno světové dění. Myslím, že každý by se měl především soustředit na svou práci a pro práci je jistá anonymita docela důležitá. Asi bych nechtěl, aby se někdo díval na film a říkal si, aha to je ten, co prodává to pojištění. Kolegové pojištění často neprodávají, ale rozhodně reklamy dělají, nejčastěji na auta, oblečení nebo na make-up.
Dvakrát jste vstupoval ve videoklipu skupiny Texas. Děláte to rád?
Víte, frontmanka skupiny je velice přesvědčivá, zřejmě to bude tím skotským přízvukem, zkrátka na to člověk nemůže říct ne.
Pracujete ve filmu, dělal jste divadlo, účinkoval jste ve videoklipech, také učíte, chtěl byste pracovat i v televizi?
Dnes zejména ve Spojených Státech i velcí herci hrají v seriálech a člověk takříkajíc musí jít s dobou, ale záleželo by to rozhodně na scénáři. Jestliže v současné době ti nejlepší scénáristé zjistí, že se uplatní v televizi, tak již vidíme, že herci táhnou za nimi.
Co mě mrzí, že přicházíme o ten úžasný společný zážitek z filmového promítání. Myslím, že je to obrovský rozdíl, když film můžeme přerušit a jít si do ledničky pro pivo.
Jaký je Váš vztah k reklamám, již jste to naznačil, ale máte třeba nějakou srdeční záležitost jako třeba whisky nebo české pivo, že byste byl ochoten mu dělat reklamu?
Reklama mě vůbec nezajímá, ale i kdybych, čistě hypoteticky, svolil k natočení reklamy, tak by se mnou brzy vyrazili dveře, protože by poznali na hlase, jak je mi to volné.
Prý budete spolupracovat na seriálu s Kevinem Smithem, s nímž jste natočil Dogma
Tak o tom slyším poprvé v životě. Kevinu Smithovi přeji hodně štěstí, protože ho mám velmi rád. Je to šílenec, ale v dobrém slova smyslu. Jestliže chtěl někomu něco nakukat, aby sehnal peníze, tak mu to přeju a doufám, že se mu to podaří. A Vy myslíte, že bych to měl vzít, ať už je to cokoliv? Říkáte, že je to o hokeji? A co tam tedy hraji? Nejspíš asi branku, ne?
V závěru došlo i na vážnější téma. Alan Rickman se rozpovídal o své práci ve dvou nadacích:
Ano, já se, stejně jako další herci, angažuji v různých dobročinných nadacích, protože to je dobrý způsob jak pro ně získat peníze. Iain Hutchison a jeho žena jsou mí přátelé a jsou to úžasní lidé. Iain je jedním z předních chirurgů, zabývá se plastickou chirurgií, většinou jsou jeho pacienti lidé trpící rakovinou nebo zranění v různých dopravních nehodách a požádal mě, abych se stal jedním z patronů nadace Saving Faces, protože na seznamu lidí, kteří nadaci podporují to vypadá dobře. Proč to dělám? Většinou jde o lidi, kteří přišli o svou tvář ve fyzickém slova smyslu, čímž ztratili část své osobnosti a já chápu, proč to dělám, protože tvář je součástí mé práce a postav, které vytvářím.
Alan Rickman před zahájením tiskové konference Febiofestu
Foto: e-Newspeak
Jak vypadají pracovní plány Alana Rickmana pro nejbližší období?
Diváci kin ho nejprve uvidí v thrilleru Eye In The Sky. Příští rok propůjčí znovu svůj hlas Houseňákovi v pokračování Alenky v říši divů, tedy Za zrcadlem. V rozhovoru pro magazín Empire před pár dny potvrdil, že je součástí projektu, kde zazáří po boku Douglase Bootha a Olivie Cooke. Film The Limehouse Golem odehrávající se v viktoriánské Anglii je adaptací románu Petera Ackroyda. Scénář napsala Jane Goldman, která pracovala například na bondovské konkurenci, snímku Kingsman. Režírovat ho bude Juan Carlos Medina. Podle Rickmana se kamera rozjede už v červenci.
Napsat komentář