Jak je tomu doopravdy s nezájmem o hotel Praha

Proti jeho zbourání protestují občanská sdružení včetně Klubu Za starou Prahu a chtějí dosáhnout toho, aby byl hotel prohlášen kulturní památkou. Opravdu nikoho z odborníků nezajímá osud uměleckých děl, která byla uskladněna při první fázi odstraňování stavby? Jak na tuto informaci z úst Vladimíra Mlynáře, ředitele pro vztahy s veřejným sektorem skupiny PPF, která nyní hotel vlastní, reagují kulturní instituce a jejich zástupci?

hotel-praha_perex_sju-wikimedia-commons_susicka_hotel_praha

 

V souvislosti s oznámením záměru zbourat bývalý vládní hotel Praha na pražské Hanspaulce, který je označován za symbol komunistického režimu, se opět rozpoutala diskuze rozdělující odbornou i laickou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory, z nichž ten, který zastává názor, že by z povrchu zemského mělo zmizet vše, co souvisí s minulým režimem, si paradoxně nezadá se slavnou švandrlíkovskou figurkou majora Terazkyho z Černých baronů, jehož heslem bylo, že vše staré se musí zbúrať nebo popíliť.

 

Známe je z pískoviště

Už jako malí jsme se s nimi potkávali. Vyzbrojeni kyblíčkem a lopatkou nakráčeli odhodlaně na pískoviště a rozmetali křehkou stavbu často před zraky jejího tvůrce. Mohli si s ní hrát oba, vylepšit ji, anebo stačilo zajít do druhého rohu a využít volný prostor a materiál k vlastní tvorbě či tehdy ještě jen ke hře. Ale proč, když ničit je tak zábavné a posiluje to ego, které se dnes cení, a je třeba ho vybrousit jako diamant.

Bourat jde vždycky snadněji, ani se u toho nemusí přemýšlet, tvůrčí duch netřeba. A v tomto případě se dokonce nabízí možnost, že socialismus lze vyhladit jeho vlastní zbraní „kladivem“, byť bouracím. Ale stavby, ani umělecká díla v nich nejsou živými tvory, kteří se mohou postavit na tu či onu stranu, skandovat hesla, hlasovat. Jsou „pouze“ němými svědky své doby, o níž však mohou dalším generacím vypovědět mnohem více, než jen o ideologiích a dogmatech, z nichž vzešla. Vypráví o architektuře, výtvarném umění, nejkvalitnějších dostupných technologiích, řemeslné zručnosti své doby. A z tohoto důvodu by se vždy mělo dobře zvážit, zda je nechat mluvit nebo navždy umlčet.

autor-sefjo_praha_dejvice_hotel_praha_02

 

Mlčení svědků se hodí každé straně

Dějiny píší vítězové, a to i ty nedávné, prakticky čerstvé. Jak jinak si vysvětlit, že podle nových majitelů prý o umělecké skvosty, zejména díla sklářských výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové či Pavla Hlavy nemá nikdo zájem, přestože je PPF nabízela státním kulturním institucím, konkrétně Muzeu hlavního města Prahy, Uměleckoprůmyslovému museu v Praze a Galerii hlavního města Prahy? Podle všeho jsou to informace poněkud zkreslené. Uměleckoprůmyslové museum k tomuto prohlášení vydalo následující stanovisko, které poskytlo médiím:

Uměleckoprůmyslové museum v Praze (stejně jako další instituce) se již několik měsíců intenzivně zajímá o osud hotelu Praha zejména pro význačné  uměleckořemeslné realizace z  přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Poté, co se pracovníci muzea dozvěděli, že umělecká díla v interiérech hotelu jsou ohrožena, vstoupilo UPM do jednání s majiteli. V prvé řadě vlastníky upozorňovalo na uměleckohistorickou hodnotu interiéru a jednotlivých součástí vybavení, zvláště sklářských realizací (práce Stanislava Libenského, Pavla Hlavy a dalších). UPM poukazovalo na to, že nejvhodnějším řešením by bylo při zachování objektu  ponechat nejvýznamnější  realizace na místech, pro která byly zhotoveny, i proto, že jsou velmi rozměrné. Proto jsme majiteli nabídli odbornou pomoc. Bylo dohodnuto převzetí některých drobnějších uměleckých děl a součástí zařízení do sbírek UPM  (např. informační systém od Jiřího Rathouského, menší svítidla od Pavla Hlavy a další)., aby nedošlo k jejich případné likvidaci nebo ztrátě. V současnosti UPM podniká další kroky k záchraně tohoto unikátního kulturního dědictví.

Budeme tedy věřit, že díla legendárních českých sklářů i dalších renomovaných výtvarníků mající statisícové hodnoty budou ze skladu šetrně vyzvednuty a dojdou na místo určení, kam patří, a kde je bude moci obdivovat široká veřejnost. Jinak budou opět uměleckými předměty, které může spatřit jen hrstka vyvolených. Mohly by mít samozřejmě i pohnutější osud, ale nechce se věřit, že by finanční instituce jako PPF nebyla znalá jejich mimořádné hodnoty a vyhodila peníze takříkajíc oknem někam na skládku.

 

Co nahradí hotel Praha

Hotelu Praha musel na počátku osmdesátých let minulého století ustoupit park, a zelené plíce hlavní město potřebuje zvětšovat neustále, takže zamýšlený návrat parkové úpravy by se mohl jevit jako vstřícný krok majitele. Na místě hotelu však má vyrůst soukromý park školy Open Gate, takže Praze sice kyslík přidá, ale lidé z blízkého okolí si o volně přístupné zeleni mohou nechat opět jen zdát. Naopak soukromé škole mohou padnou za oběť stromy na sousedních parcelách, které vlastní stejný investor. O zhoršení životního prostředí během velice nákladného bourání ani nemluvě.

 

Zamést si před vlastním prahem

Shrnuto a podtrženo – symbol vládnoucí garnitury let minulých musí ustoupit vládnoucí garnituře let současných, aby mohl být vrchovatě splněn diktát snobismu, protože o tom to celé je, prestižní škola na nejlepší pražské adrese, za jakou se Hanspaulka již od první republiky považuje. Když už má hotel Praha zmizet z panorama Dejvic, měl by k tomu být smysluplnější nebo alespoň ekonomičtější důvod, protože argumenty o nákladnosti udržování objektu berou docela za své, když si představíme objem financí potřebných pro jeho destrukci. Ty by se daly dobře investovat do přestavby na ekonomičtější provoz. Zcela scestný je pak i druhý argument řady diskutujících, že když někdo něco vlastní, může si s tím dělat cokoliv.

Pokud bychom oba argumenty brali za bernou minci, bylo by víc než účelné zbořit všechny historické budovy, které jsou na provoz téměř vždy neekonomické a vzniklý prostor využít jako stavební pozemek. Jak by to honosně znělo, kdyby někdo řekl, ano, bydlím v tom novém paneláku na Pražském hradě.

Otázka nestojí na tom, zda je správné nebo nesprávné bourat tyto kontroverzní stavby, ale na aroganci s jakou se to dnes děje, a to i u historicky a architektonicky cennějších památek či urbanistických celků. Ostatně smýšlení samotných mas dokládá mizející autenticita měst a vesnic. Nezbývá než všem, kteří vyznávají tento životní styl doplněný Ludvíkovským heslem „Po nás potopa“ popřát, aby přímo před jejich okny nějaký „osvícený investor“ postavil výškovou budovu nebo pořádně hlučnou a neekologickou provozovnu. Uvidí se, jak budou loajální k cizímu vlastnictví a nakládání s ním bez jakýchkoliv pravidel, která dosud naštěstí jakž takž fungují v podobě stavebního zákona apod.

 

Zuzana Ottová

Zdroj: UPM

2 komentáře

    • Jana Bílková on 6.2.2014 at 13:51

    Odpovědět

    Souhlasím s vámi, je až neuvěřitelné co se tady děje. Ukázka toho, že kdo má peníze může úplně všechno. Nechce se mi věřit, že se jen tak dá získat demoliční povolení pro takový objekt. Bude tam sice škola pro pár vyvolených dětí, u toho park, ale pro lidi volně přístupný nebude. Co to je??? Peníze tady vládnou, na lidi se tady vůbec nehledí. Já chci!!!!! Hotelu je věčná škoda, ale stalo by za to zachránit aspoň tu skořápku, když uvnitř už nic není, jak jsem se dozvěděla u hotelu o víkendu.

      • Redakce on 11.2.2014 at 22:28
      • Autor

      Odpovědět

      Podle všeho nezůstane ani ta skořápka, což bývá asi největší ústupek developerů. V tomto případě se mnohým hodí jako argument „socialistická architektura“ či „pomník totality“, tedy většinou těm, kteří ji nezažili. Toto samé se však děje i s mnohem staršími a historicky cennějšími stavbami. A když to nejde jinak, developer se obrní trpělivostí a počká, až se stavba zbortí, případně věc urychlí, např. osvědčeným požárem. A stejně nenahraditelné škody se páchají na přírodě. Označení „chráněná krajinná oblast“, „lesní půdní fond“ jsou jen prázdná slova, za jejichž ignorování platí životem živočichové i rostliny. Hlavně, že si někdo vydupe stavbu v přírodě, kam natáhne všechny technické vymoženosti, protože v ní vlastně nechce žít. Ale ukázat na fotkách na fb ten „výýýhled“, to přece za tu trochu námahy stojí. Největší potíž je, že jsou všechny tyto záležitosti skryté pod rouškou neprůhlednosti, a upozornit na ně bez důkazů v ruce je chůze po tenkém ledě.

Napsat komentář k Redakce Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.