Zeptám-li se Marušky, jaké je dnes počasí, odpoví, že neví. Když ji vyzvu, aby se podívala z okna, zůstane u něj stát a bude pozorovat dění venku, dokud ji nepožádám, aby přestala. Budu se muset znovu zeptat, tentokrát na to, jak je pánovi, co venku zametá chodník a možná se dočkám odpovědi na svou první otázku.
Autista Philippe z Francie
Foto: CC AutorAlain Elorza, Wikimedia Commons, zdroj: http://www.flickr.com/photos/7876071@N06/473781220/in/photostream/
Tento soubor podléhá licenci Creative Commons CC BY-SA 3.0)
Komunikační vzorce lidí s autismem vypadají jinak než vzorce lidí neurotypických. Může se zdát, že jsou jednodušší, ale práce s nimi za účelem vzájemného pochopení není tak jednoznačně snadná. Díky vývojové všepronikající poruše v oblastech komunikace, smyslového vnímání a sociální interakce, je nutné zvážit způsob komunikace.
Kolikrát lze dospělého přistihnout u toho, když přesvědčuje kreslící dítě o tom, že sluníčko je zásadně žluté, nebo že se starým lidem neříká, že jsou staří. Téměř každý neurotypik si dříve nebo později osvojí tzv. normální společenské chování, naučí se neříkat pravdu nebo naopak říkat pravdu přijatelnou. Ovšem ne každý se v takových normách cítí dobře nebo přirozeně a to i přes to, že jim rozumí. Jsou tací, kteří se společenským akcím vyhýbají a to právě proto, že je společenské normy svazují a tzv. v nich neumí chodit. Lidé s poruchou autistického spektra se společenským normám musí učit mnohdy obtížně a na rozdíl od neurotypiků jim nemusí nikdy porozumět.
Často slýcháme, že se tihle zvláštní lidé neumí chovat nebo že jsou bezdůvodně agresivní k druhým či sami k sobě. Dříve se takové záchvaty řešili podáváním utlumujících léků a izolací mimo společenské dění. Ke každému chování ale existuje nějaké vysvětlení. Problematické chování může být následkem neporozumění či nevyhovění určitého požadavku nebo např. neúměrného zacházení či nevhodného způsobu komunikace. Je-li ale možné nalézt pro osobu s PAS vyhovující péči či asistenci, lze se vyhnout problematickému chování, neočekávaným záchvatům agrese či sebezraňování.
Porucha autistického spektra (PAS) může mít několik podob, od těch nejlehčích forem Aspergerova syndromu po skutečně vysoký stupeň poruchy u nízkofunkčních lidí s PAS. Zatímco se od těch prvních můžeme dočkat skutečně geniálního vynálezu, o ty druhé se musíme nepřetržitě starat. Rozhodně mají ale něco společného a tím je odlišný pohled na svět. Pro každého z nás je průnik do jiných světů obohacující. Tak jako Rain Man nemá rád změnu svého oblíbeného supermarketu, tak někdy činí potíže lidem neurotypickým otevřít dveře jinak smýšlejícím bytostem.
Barbora Šabartová
2 komentáře
Některé věci se mi taky nelíbí, ač nejsem autista – nechme děti tvořit barevná slunka!!! A jinak docela zajímavé čtení. Zajímalo by mě, jakým způsobem se teda konkrétně má s autisty komunikovat.
Děkuji za reakci. Je dobré mít na paměti, že lidé s autismem nemají rádi ironii a sarkasmus. Určitě mají svůj osobitý smysl pro humor, ale pokud konkrétního člověka dobře neznáme, neměli bychom se s ním pouštět do vtipkování, pokud nám ho dotyčný sám nenabídne a i v takovém případě buďte opatrní. Často se někteří domnívají, že např. nemluvící autista nedosahuje určité společenské inteligence a mají tendenci s ním mluvit jako s dítětem. Opak může být pravdou. Určitě nic nepokazíme, když budeme brát v potaz jeho fyzický věk a komunikaci zpomalíme a zjednodušíme tak, aby měli všichni možnost vnímat, zpracovávat a popř. reagovat. V tom všem figuruje také velká dávka empatie. Samozřejmě musíme vždy ke všem přistupovat individuálně.