Dalším z objektů, kde Pražské Quadriennale letos „složilo hlavu“, je Kafkův dům na náměstí, které již patnáct let nese rovněž jméno významného spisovatele. Ten se v domě, který stával na místě toho dnešního, narodil v roce 1883. I když prostory nejsou původní, přesto jakoby genius loci bděl na tím, aby se sem múzy nadále vracely a inspirovaly umělce k tvorbě stejně neobyčejné, jako byl neobyčejný literární směr, kterým se Franz Kafka vydal a po něm i jeho následovníci. Tři patra naplněná studentskou invencí a jedno dokládající, kolik z ní zůstane v běžném profesionálním přístupu, taková je další zastávka na letošní divadelní přehlídce.
PQ´15: Uruguay – Mapa
Foto: Ines Berdaguer/PQ, oficiální zdroj
Přesně 50 výstavních celků, kdy ten první nebo poslední, podle toho jakou trasu zvolíte, umístěný v přízemí a na dvorku za domem je vyhrazen dětem, jejichž fantazie ještě nedostala závaží a v prostoru evokujícím svět černého divadla nebo pod širým nebem, jež zčásti oddělují od země hravé „levitující“ deštníky, se může naplno rozběhnout kterýmkoliv směrem.
Jeden svět
Díky množství instalací je Kafkův dům místem nejbarevnějším, nejbizarnějším, prostorem, kde se nejvíce stírají hranice kultur. Studentská sekce opět vyniká hravostí, bořením tabu a přitom současně v mnoha případech navozuje útulnou domáckou atmosféru studenského bydlení, jež je současně tvůrčím prostorem. Tuto vizi nejlépe naplňuje pokoj vyhnaný do výšky, do něhož studenti JAMU zvládli umístit pracovní i spací zónu i úložné prostory, napěchované však ještě víc než v reálu polotovary i hotovými scénickými prvky. Pracovnímu stolu na podestě schodiště, samotným schodům, oknu i poličkám vládne sympatický tvůrčí chaos, od něhož si lze odpočinout na lůžku v nejvyšší části vestavěného patra. Odtud se žádné bohémsky založené osobě nechce odcházet. Současně může být dobrou inspirací, jak na malé ploše vytvořit multifunkční prostor k spokojenému bydlení. Nepotřebujete žádného bytového architekta, dobrý scénograf je jeho rovnocennou alternací.
Do patra vyhnali svou expozici i tchaj-wanští studenti, kteří si vzali na mušku hry z klasického evropského repertoáru a zasadili je do nových souvislostí. Dřevěná tabulka například zobrazuje Parkoviště Richarda III, které vyhlíží tak trochu jako sbírka různých protetik, které z Richarda dělají v této podobě spíš stroj než člověka. Současně v něm můžeme najít i odkaz na místo s nedávným objevem Richardova posledního odpočinku. Prostor zabydlují podivně vymóděné divadelní postavy, které si s ničím nezadají s příslušníky Kmenů, které lze během přehlídky potkat v pražských ulicích. Té s okřídlenými in-liny byste asi těžko stačili.
Egyptští studenti sice pojali svoji expozici tradičně. Plakáty a kresby tu visí na čistě vybílených stěnách, ale pro českého návštěvníka má neodolatelný pel exotiky v tom, že se tu prezentuje scénografie ke klasickým evropským dílům od dramat po pohádky. Mladí Egypťané tu pustili do divadelního světa svoji představu příběhů jako je Čekání na Godota, Carmen, Modrá pták či Letopisy Narnie. Fantazie vytvářející kouzelnou atmosféru scén africkým nadějím rozhodně nechybí. Na atraktivitě vystaveným dílům ovšem dozajista přidává i spojení klasického námětu s arabskými popisky. Stačí se pořádně podívat a už budete vědět, jak se jméno nejslavnější cikánky píše v arabštině.
Ve světě panenek
Maďarští studenti si zvolili jako nosné téma sběratelství. Makety pokojů sběratelů zahltily fotografiemi, květinami, hodinami, kostrami, panenkami či medvídky. Další miniprostory v jejich provedení znázorňují přípravy divadelních scén, rekvizitárnu apod. Expozice nadchne dozajista nejednu dívenku, tu skutečnou, stejně jako tu, jejíž odraz přebývá dál i v dospělém těle.
Hrát si s plastovými hračkami, míčky, přeskupovat je a vytvářet tak vlastní verzi světa vyzývá expozice Uruguyae.
Panenky, jak je v umění dobře známo, umí i nahánět i hrůzu. Působivý, leč tísnivý pocit okamžitě navodí expozice Arménie. Bělostné tóny, teplé světlo jakoby naopak podtrhly tragičnost situace. Instalace zachycuje bezstarostně si hrající arménské holčičky a jejich panenky, které tu zbyly po pěti letech, kdy na dívkách byla spáchána genocida.
V industriálním světě
Opršený beton, rez, oloupaná omítka. I takový prostor může být emociální kulisou. Určitě v případu expozice Gruzie, kde autobusová zastávka kdesi v sovětské minulosti a Sartrova Zeď spoluvytvářejí –
abstraktní jeviště i hlediště života odkud kde se křižují čtyři „autobusové trasy“ klasických dramat: Hamleta, Godota, Antigony a Médey.
Nebo v podobě vězeňských cel, za jejichž dveřmi uspořádali rumunští adepti divadla představení Shakespeara či Riceho. Představení o Svobodě.
V hlavní roli kniha
I když používání knih jako základního polotovaru považuji obecně za barbarství, dokáži občas ve své mysli udělit takovému přístupu výjimku. Tu dostaly v mé soukromé revizi dvě expozice. Slovenská se zabývá Kafkovým Procesem. S až surrealistickým přístupen graduje napětí v prostoru, do něhož lze vstoupit jedněmi dveřmi, zatímco průchod druhými je zastavěn namísto cihlami starými knihami. V holé místnosti stojí pouze starý psací stůl, na němž jsou střídavě vyskládány knihy a ledové bloky. Ty se pomalu rozpouštějí a protékají knihami a berou sebou jednotlivá písmenka, věty., které pak v nepravidelné stružce stékají do obyčejného plechového kyblíku pod stolem..
Knihu jako výchozí sochařský materiál si zvolili i belgičtí studenti v projektu nazvaném Odstartování. Z knihy o moři tu trčí příznačně periskop, torzo jiné knihy posloužilo jako minizahrádka pro vysazení řeřichy, jinde trhají knihu vedví ruce, jež se z ní právě vysunuly. Někde se do stránek zakousla lopata a vytvořila v nich postupně pořádnou díru.
Obrácený přístup ke knize zvolili brazilští studenti. Ty naopak své knižní artefakty vytvořili. Styl připomíná knihy z produkce nebo soutěže česko-francouzského nakladatelství Edition Lidu. Knížky v podobě interaktivních leporel pobaví i zaujmou obsahem.
Co dům dal
O tom, že působivou prostorovou instalaci lze vytvořit doslova za pár korun se můžete přesvědčit v expozicích Libanonu a Norska. Potištěné igelitky i punčocháče znázorňující pojem hranic.
K jednoduchosti a odkazu předků se hlásí expozice Filipín, jejíž instalace z papírových trubek a papírové postavy převozníka, kolem něhož se kupí masky vyjadřující emoce lidské duše zmítané nepřízní přírodních živlů, politickou situací a jejich dopadem na každodenní život obyčejných obyvatel.
Vrcholná estetika
Expozice Katalánska sází na obsah i formu. Evokuje dojem z návštěvy galerie, kde se právě prezentují mladí výtvarníci a fotografové.
Podobně si vedli při prezentaci i bulharští studenti, jen svou výstavu okořenili hravostí. Jednotlivá díla se vám v celé kráse ukáží až po roztočení rumpálu. Nelekněte se, vypadnou vám s pořádným rachotem přímo do náruče.
Elegantní bílé plisé pak éterickou formou zhmotňuje jeden z kostýmů k Shakespearově Macbethovi dle představ švédských studentů. Spolu s dalším v téměř signální barevnosti umožňují postupným odkrýváním herce vytvářet hru ve hře.
Elefantitida
Je zajímavé pozorovat jak se syndrom velkých národů promítá i do prezentace scénické či celkové divadelní tvorby. Rusko se vydalo cestou „vsjo balšoje“ a tak svůj vymezený prostor naplnilo obřími lůžkovinami, z nichž vykukuje neméně obří hlava hrdiny inscenace Mejercholda, kterému se zdá sen, že se jeho tělo nevejde do místnosti a jeho růst současně omezuje stalinská diktatura. Podobně monstrózním zhmotněním snu se představuje expozice Spojených států v Pražské křižovatce.
Zuzana Ottová
Zdroj: PQ´15
Napsat komentář