Neotřelé nápady, překvapivé přístupy, bourání tabu, dekadence a vtip, moderní i tradiční techniky. To vše v sobě snoubí největší světová přehlídka scénografie a divadelního prostoru – Pražské Quadriennale 2015. Zároveň je jedinečným multikulturním místem v tom nejlepším slova smyslu, protože skutečná kultura a umění spojuje beze slov, a i když je jedním z témat 13. ročníku Politika, není tu zamýšlena jako agitace. K návštěvníky nejvíce oceňovaným patří expozice využívající nová média, jenž ve spojení s historickou architekturou vytvářejí unikátní mix a potom samozřejmě surrealistické až morbidní instalace navozující dojem, že jste se ocitli na setkání fanklubu Jana Švankmajera.
PQ´15: Expozice Kanada
Foto: PQ, oficiální zdroj
V úvodním článku k Pražskému Quadriennale jsme vám slíbili, že příště si projdeme první část výstavní trasy. Ti, kdo se rozhodnou pro akreditaci umožňující navštěvovat přehlídku po celou dobu konání, musí nejprve nasměrovat své kroky do Husovy ulice do akreditačního centra v Clam-Gallasově paláci. Cesta k němu vede přes nádvoří, jemuž vévodí instalace z bílých praporků, která tak mimoděk symbolizuje start i cíl. Ten je dobré si orientačně určit předem, protože zvládnout projít všechny výstavní prostory a případně zhlédnout i některé z představení či performancí za pouhý den je úkol jen pro nejzdatnější. Každý z objektů totiž ukrývá nejedno výtvarné překvapení, s nímž se nám často ani po detailním seznámení nechce rozloučit.
Clam-Gallasův palác
Expozice v obou patrech paláce spojuje pravděpodobně nejsurrealištičtější instalace kolem níž stoupáte po schodech vzhůru. Na norské vlajce s impozantní rozlohou 300 m2 vystavěla Signe Becker svou budoucí apokalyptickou vizi země, která aktuálně zažívá největší ekonomický boom. Leproidně vyhlížejícím postavám zůstávají jen pro současnou společnost nejdůležitější části těla – oči, ústa nebo celé tváře, ňadra a ruce, celek korunovaný upravenými účesy a značkovou obuví. Panenky zobrazující nejmladší generaci naštěstí zůstávají netknuté, čímž symbolizují naději. Zato tradiční barokní andílek zcela ztratil svou líbeznou tvářičku.
Ať začnete v prvním patře prohlídku zleva nebo zprava, čekají vás instalace, kolem nichž nelze projít bez zastávky, bez toho, aniž by ve vás vyvolaly emoce.
Impozantní, bizarní a přitom veselá je expozice Kanady, která je podle autorů svérázným vyjádřením národní mentality. Budiž, deset kadibudek se tu prezentuje jako deset divadel pro jednoho diváka. Neváhejte vstoupit. Čeká vás intimní dotek divadelního miniprostoru, který ovšem nepřipomíná nevábný reálný interiér dřevěné stavbičky. Když už je jevištěm latrína je vyvedená například v ohnivě červené ve vysokém lesku, v černém pisoáru si lebedí ananas, který je součástí prezentace scénografie Michaela Gianfrancesca k slavnému Masteroffovu Cabaretu. Interiér další z kadibudek připomínající spíš muzeum kuriozit a bláznivých vynálezů je vyjádřením scénického doprovodu hry Nevermore – imaginární život a záhadná smrt Edgara Allana Poea, kterou aktuálně hostí broadwayská scéna New World Stages.
Sugestivní instalace s mrtvolou, která nestačila dopsat heslo Libertad a zakuklencem ostřížím zrakem sledujícím dění za oknem nenechá na pochybách, že jste se ocitli na horké půdě Jižní Ameriky, konkrétně ve Venezuele, kde divadlo patří k jedné z mála trpěných forem svobodného vyjadřování.
Naštěstí přechod do další místnosti přináší odlehčení, i když nenechavé ruce ukryté v gumových rukavicích působí také trochu znepokojivě. Úzký prostor, kterým musíte projít do další expozice, rukavicím nahrává, navíc dění kolem sleduje nenápadná kamerka. Reakce jsou různé, od nervózního pochichtávání, které tu bezprostředně předvedly mladičké Japonečky, pošťuchování rukavic přes přátelské potřesení rukou až univerzální hře „kámen, nůžky, papír“. Kyperskou expozici prostě nelze minout.
Znepokojivým místem, kde se děti drží rodičovské ruky jako záchranného lana, je na první pohled nenápadná instalace Gruzie nazvaná Ženský hlas. Figuríny nebo skutečné staré ženy s mrtvolně bledými tváře zdraví či se loučí s každým návštěvníkem. Leitmotivem je tu obávaný přechod přinášející krizi identity, frustraci ze stárnutí, pocit zbytečnosti. Ale i obavy ze směru, jakým se ubírá svět kolem.
Tak jako v reálu na zemském povrchu tu vedle sebe sídlí expozice Velké Británie a Irska. Britské se dostalo zvláštní ceny poroty za instalaci Make/Believe (Tvoř/věř), kde na barokně zdobené stěny sálu jsou postupně promítány ukázky scénografie, britské krajiny i urbanismu. Irsko se zaměřilo na svět skutečně globálně. Centrem její expozice je glóbus. Formou interakce navádí k zamyšlení nad lidským místem ve vesmíru.
Colloredo-Mansfeldský palác
Dvě patra paláce na rohu Karlovy a Křižovnické ulice jsou rovněž zasvěceny Sekci zemí a regionů. Prezentace pojaly jednotlivé země buď podle osvědčeného scénáře, tedy formou fotografií či maket scén instalovaných například jako malá okénka či „cihly“ ve stěně vypínající se ve středu místnosti nebo klikatící se vymezeným výstavním prostorem. K největším tohoto typu patří expozice Mexika, z níž si kopie vystavených fotek uložené v nikách můžete odnést domů na památku.
Drobné instalace uvnitř objektů připomínajících kokony nebo do fazet broušené kameny zvolil pro svoji Oslavu na uvítanou Novozélanďan Mark Harvey.
Ryze technicistní a přesto neobvykle lákavou až tajuplnou atmosférou, kterou vyvolává modravé světlo poblikávající skrz závěs ze silných plastových pásů, zve k návštěvě hybrid výzkumné laboratoře a architektonického ateliéru vyjadřující směr tvorby belgického MovingLabu. Ten vytváří projekce přes na dlouhém stole postavené makety divadelních scén i průmyslových násypek.
Čirá tekutina odkapávající do mělkého bazénku má evokovat nikoliv destilační proces, který nás u expozice Finska samovolně napadne, ale meteorologickou stanici zachycující proměnlivost počasí a současně poukazující na podobnou nezkrotnost zvuku.
Po technicistní uměřenosti přichází na řadu gejzír barev a tvarů, jež je nosnou složkou hongkongské expozice. Aby radosti ze života, který lze prožít jako jízdu třeba na velbloudovi, nebylo zas až příliš, čeká ve vedlejší místnosti na návštěvníky katafalk vystavený na artefaktech vzpomínek. Není tu však myšlen jako klasické memento mori, ale jako místo pro zastavení, zamyšlení, odhození stereotypů, které nás přikovávají k zemi a nedovolí vydat se vstříc novým možnostem a ideálům.
Zuzana Ottová
Zdroj: PQ
Napsat komentář