V rámci Febiofestu se na filmovém plátně v CineStar na Andělu odehrál Příběh lesa. Od jeho zrodu na konci poslední doby ledové přes proměny zapříčiněné klimatickými změnami a postupem času stále více člověkem do současného, tomu původnímu velice vzdálenému stavu. Životní příběh giganta, který se neustálými zásahy posledně jmenovaného, drobí na nespočet civilizaci zatím odolávajících zelených ostrůvků života. Do českých kin Příběh lesa vstoupí 14. dubna 2016.
Příběh lesa plakát
Oficiální zdroj: Pathé
Na návštěvu osobitého světa ve světě, jenž se zrodil „ z ledu“, zvou dva francouzští dokumentaristé – Jacques Perrin a Jacques Cluzaud mající na svém kontě vzdušné cestování s tažnými ptáky či podmořské výpravy s rejnoky a velrybami oceněné francouzskou filmovou cenou César, spolu s odborným poradcem Stéphanem Durandem, který s nimi spojil síly v propagaci záchrany přírody poprvé již v roce 1997.
Jak příběh pojali, i jaký přínos si od něj slibovali, shrnul Jacques Cluzaud těmito slovy: „Film měl probudit kreativní emoce, vzbudit nejen soucit, ale především empatii s volně žijícími zvířaty“
Pravda, doslovný a poněkud školometský komentář, tedy minimálně ten v češtině, zpočátku souznění s hrdinným lesem rušil, nakonec se ho podařilo více či méně odfiltrovat s vědomím, že je film určen primárně malým divákům, o čemž vypovídalo i začlenění do sekce Junior.
Jak to všechno začalo
Podtitulek 20 000 let historie v srdci divokého světa dostatečně výmluvně předestírá čeho budeme na plátně svědky. Autoři nás berou na cestu časem, abychom znovu objevili
evropská území, která sdílíme s volně žijícími živočichy od poslední doby ledové. Po období téměř věčné zimy dochází z historického hlediska ve velmi krátkém čase k proměně přírody.
Drtivou část kontinentu pokrývá les. Rodí se roční období a se sezónním cyklem probíhá postupná přeměna krajiny, flóry i fauny. Příběh lesa začíná …
Ústředním motivem epického snímku, který si jednoznačně žádá velké plátno, je studánka, původně náhodný pramínek stékající po skále, který jejím omíláním postupně vytvořil přírodní kašnu. Naposledy se s ní sekáme na dvoře středověkého kláštera, poté z příběhu mizí, stejně jako většina lesa.
Led, po něm step a tundra dávají prostor růstu obrovskému lesu, který se stává domovem tisíců druhů zvířat jako jsou zubři, jeleni, divocí koně, vlci, lišky, veverky, ježci, ptáci, i ti noční a také všelijaká žoužel. A posléze ještě lidé. Překvapující a poetická filmová cesta od vzniku tohoto jedinečného „organismu“ oslavuje krásu živočichů a planě rostoucích rostlin, přičemž se snaží zodpovědět otázku, co váže a mnohdy odděluje člověka a jiné druhy, jenž sdílejí jednu planetu. Citlivě pojatý epos vypráví bouřlivou společnou historii v „kulisách“ nádherné přírodní scenérie hlubokých hvozdů, divokých plání, ale také současné venkovské a městské krajiny.
V lese stále něco děje. Tak, jako když sami přijdeme do lesa, zprvu vnímáme stromy, šero a pronikající světlo, z ticha postupně vystupují zvuky, šelesty, které zkoušíme přiřadit k jednotlivým obyvatelům zeleného domova. Jsme-li dostatečně dlouho v klidu začnou se pomalu ukazovat. Zvědavá veverka si přijde na kmen sníst svůj oříšek, káčata skákají z hnízda vysoko v koruně stromu do měkké trávy, aby se vydala na svůj první plavecký pokus, opatrný ježek vybíhá pro něco k snědku. To vše, jako nějaký zvědavý důchodce, pozoruje z pukliny stromu puštík. Není tu jen idyla, rys vyčkává na srnu, vlci se formují k útoku, ježek nebyl dost opatrný před smrtícími pařáty sovy. Naopak malá liščata stihla velké kočce frnknout do nory těsně před čenichem.
Téma lovu s odkazem na přirozený potravní řetězec tvoří důležitou složku filmu. Nejdramatičtější sekvencí je štvanice stáda koní, z něhož nakonec vlčí smečka oddělí nejslabšího koně. Lov, který tentokrát končí pro vlky neúspěšně, silně připomíná zásadní scénu z Talismanu vlků Jeana-Jacquese Annauda, kterému pro změnu produkoval Perrin jeho režijní debut.
A tady vlastně začíná předěl – hladoví vlci odeženou jednoho ze své smečky a ten se donucen hladem nechá částečně domestikovat. Na popředí pozvolna, po stovkách let vystupuje člověk a na středověkém honu na jelena ukazuje, kdo se stává novým pánem lesa. Tedy toho, co z původního nekonečného porostu zbylo. Lesa, kde zvěř už nemá šanci se před lovci a jejich psy ukrýt, ani utéct.
Etické plus
Záběry lovu, kterých je tak akorát pro vykreslení životaběhu v lese, jdou vždy do poslední chvíle, kdy se ze zvířete stane dosažená kořist, poté je poslední zápas buď jen naznačen pohybem v porostu nebo pod strání apod., případně ho ukončí milosrdný střih. I když samozřejmě jen obrazně, protože ve filmu se žádnému obyvateli lesa nezkřivil ani chloupek nebo pírko.
Vetřelec a nejnebezpečnější predátor – člověk se v příběhu objevuje minimálně, povětšinou jen zpovzdálí, nebo jen jeho část obvykle skrytá za větvemi apod. Za prvé tím neruší hlavní přírodní linku, ale současně o to víc umocňuje dojem plíživého nebezpečí, které začíná nenápadným pohybem jedinců a postupně sílí, až přírodu téměř převálcuje ve jménu konzumu a mamonu.
Hraný dokument
Ve filmu se střídají reálné záběry lesního života se sekvencemi, kde se o zprostředkování mikropříběhů starají zvířecí herci a místy i lidský kompars. Ochota spolupracovat je u chlupatých, bodlinatých či pernatých hvězd dána tím, že vyrůstaly prakticky od prvních dní svého života jen ve společnosti lidí. Tím mezi nimi vzniká pouto nahrazující do jisté míry mateřskou lásku. Je to vysoká daň za možnost natočit takovýto film. Jedině tak zvíře ztrácí plachost, má potlačené instinkty, spolupracuje.
Doufejme, že děti jsou budoucnost
Známé rčení tu skutečně nabývalo na reálné podoby. Vůbec se sešlo velice vnímavé publikum. S lovy se děti přestaly smát, i když se dál objevovala legračně si vedoucí zvířátka. Celkově utichlo pousmání v sále. Na film přišli lidé, kteří mají přírodu opravdu rádi a vedou k tomu i své potomky. To je samo o sobě po takové dávce splínu z civilizace povzbuzující. Doufejme, že opravdu ještě není pozdě, že to není s lidstvem až tak marné.
Zuzana Ottová
Přírodní mozaika protkaná Ariadninou nití civilizace
Příběh lesa (Les saisons) je francouzským snímkem, jenž se dívá na dopad vzestupu lidské civilizace na přírodu. Staletí trvající klid, jenž nastal po poslední době ledové je zpočátku konfrontován s lidským prvkem jen zřídka a velmi letmo, postupem času však nabývá stále pevnějších obrysů, až se vše začne točit kolem něj. Tomu odpovídá i zpracování filmu, které je zpočátku ryze dokumentární a točí se kolem zobrazování jednotlivých skupin zvířat a jejich způsobu života v lese, aby postupem času přešlo do ucelenějšího vyprávění příběhu napříč staletími.
Z vizuálního hlediska je Příběh lesa naprosto úžasnou podívanou. Na každém kroku jsou k vidění záběry, za něž by se nestyděl ani National Geographic v nejlepších letech. Těžko říci, kolik z toho je výsledek mravenčí práce dnů a týdnů čekání na jediný správný záběr, a nakolik skvělé využití cvičených zvířat, výsledek ovšem působí v každém okamžiku naprosto přirozeně. Přitom je vše detailní a s dokonale zvládnutou kamerou. Zvířata přibíhají až téměř k divákovi. Když běží houštím, tak záběr vždy kouká trochu před ně, aby bylo vidět kam směřují. Střihy přichází dostatečně často, aby nebyly jednotlivé scény statické, ale ne natolik, aby trpěla přehlednost. A přestože se snímek nebojí dotýkat krušné reality smrti (ať již v lovu mezi zvěří, tak následkem člověka), vždy se odehrává lehce mimo záběr, takže dětský divák nemusí být traumatizovaný, ale přitom není smrt ani bagatelizována. Podobně vychytralý je přístup i k samotnému zobrazování lidstva, elementu tolik cizího ke stálému řádu přírody. Téměř nikdy totiž není vidět člověk celý, vždy jde jen o letmé mihnutí, postavu v dálce, či silné detaily na část těla, jež je zrovna pro příběh důležitá. Lidé se tak nestávají skutečnými aktéry příběhu, jde o až karikaturní zkratku, která se snaží neukrást divákovu pozornost od zvěře k sobě.
Jak není prakticky možné vizuální stránce snímku vytknout byť sebemenší maličkost, tak k audio stránce mám své výhrady. Hudba je vcelku pěkná, je tvořena různorodým výběrem náladových skladeb. Je ale až příliš výrazná a v některých chvílích přebíjí mnohem zajímavější a atmosféričtější kulisu skutečných zvuků přírody, které by tolik potřebovaly vyniknout. Sporná je pro mě také přítomnost vypravěče, jenž provádí celým příběhem. Většinu času poskytuje informace o zrovna ukazovaných zvířatech, o jejich návycích a druhových specifikách. Ačkoliv jde o mnohdy zajímavé postřehy, jež zajisté potěší především mladší diváky, tak se občas nejde neubránit dojmu, že člověk najednou sleduje obyčejný školní dokument. Ke konci příběhu navíc přichází poměrně explicitně vyřčené poselství o ochraně přírody, již tisíckrát vyřčené a stále dokola omílané věty, jež působí, že byly přidány ‚aby se neřeklo‘, ale přitom nejsou ani třeba. Předchozí výjevy jsou natolik silné, že by ke stejnému závěru jistě došel divák sám i bez toho, aby mu to bylo násilně tlučeno do hlavy. Co však po zvukové stránce nezklame ani trochu jsou samotné zvuky přírody. Když totiž už nejsou zastíněny hudbou ani vypravěčem, tak opravdu vynikají v celé své kráse. Zvuk ledu bortícího se do zpěněných vod při oblevě, malé laviny kamínků uvolněných při běhu kamzíků, či dusot koní jsou natolik silné, že v kombinaci s úchvatnou vizuální stránkou jde o film, který si přímo říká o vidění na velkém plátně a s dokonalým ozvučením.
Příběh lesa je snímkem, který by měl potěšit každého, kdo má alespoň trochu rád přírodu a chce vidět výjevy, jež by sám nemohl nikdy na vlastní oko spatřit. Nabízí přitom i zamyšlení nad vlivem civilizace z pohledu druhé strany mimo ni. Doprovodným mluveným slovem však ukazuje, že je zaměřený spíše na děti, které chce poučit. Je to trochu škoda, protože odehrávat se mlčky, šlo by o působivější materiál pro dospělé. Přesto i ti si ho jistě užijí v současné podobě. Jde totiž o náramnou, i když poněkud hořkou, podívanou.
Daniel Otta
Hodnocení filmu: 85 %
Více se o filmu dočtete na webovkách Febiofestu
nebo, žel jen ve francoužštině na oficiálních stránkách filmu, kde najdete i další fotky z natáčení
Zdroj: MFF Praha-Febiofest
Napsat komentář