Febiofest, soutěž Nová Evropa: Čekání na depresi

I když synopse italského filmu Čekání, neavizovala zrovna lehký žánr, určitým příslibem pozitivnějšího vyznění byla vila na slunné Sicílii a postupné sbližování matky se snoubenkou, jíž si sem na Velikonoce pozval syn, a které tu na něj už několik dní marně čekají. Úzkost, jako velmi pomalu rozbalovaný dárek, postupně vyplňovala každou molekulu kyslíku v kinosále a deprese ovinula jako svěrací kazajka asi každého diváka, jenž neměl v danou chvíli emoce pod kontrolou. Syrový příběh v pomalém tempu, kdy s hrdinkami prožíváte téměř minutu po minutě jejich podivnou partii.

Čekání: Juliette Binoche a Lou de Laâge Foto: MFF Praha-Febiofest, oficiální zdroj

Čekání: Juliette Binoche a Lou de Laâge
Foto: MFF Praha-Febiofest, oficiální zdroj

 

Stop pro všechny vyznavače mainstreamu. Tady běží jednoznačně artová záležitost. Dlouhá stopáž, kdy děj začne gradovat, a tím i přirozeně zrychlovat až v závěru filmu, neméně dlouhé záběry kamery Francesca Di Giacoma, jež běžící pás filmu stříhá na umělecky aranžované obrazy. Přítmí domu se střídá s vysušenou krajinou zahalenou věčným závojem sopečného prachu. Nulová komunikace jen pozvolna přidává na slovech, jak míjejí hodiny a dny.

V jakém prostředí se skrz filmové plátno ocitáme, napoví hned úvodní sekvence, kde kamera pomalu krouží kolem sochy Krista až sjede k jeho nohám, které vzápětí se vší obřadností, jaké je schopen jen bigotní katolík, líbá do tradiční černé zahalená stařena. Od diváka se žádá jediné, usadit se a srovnat tep se sicilským venkovem, kam shon civilizace doléhá jen v tiché ozvěně.

 

Dvě ženy, jeden osud

Zatímco s matkou Annou, ztvárněnou jednou z „nejfrancouzštějších Francouzek“ Juliette Binoche se jako neviditelní hosté seznamujeme v ponurém kostele, kde přijímá kondolence, budoucí snachu Jeanne v podání Lou de Laâge provázíme na cestě z letiště, po serpentýnách mezi černí lesknoucími se lávovými poli. Střih, jižní slunce zahřívá, ale vítr vysušuje, stromy, ochlazuje vodu v jezeře. Víc než turismem proslulý jih Itálie připomíná místo vyprahlou poušť. Karty se rozdávají. Kdo tu ale hraje hru a s kým, nakolik vědomě a nakolik silou podvědomí, které chrání před překročením hranice šílenství, odkud již není cesta zpátky? V závěru filmu se sice divákovi dostane potvrzení jeho dedukce, nicméně část příběhu si nechají obě ženy, potažmo autor pro sebe.

 

Tvůrčí koncert

Juliette Binoche opět dokazuje, jak všestrannou herečkou je. Ač hlavní hrdinka, snaží se na sebe minimálně strhávat pozornost. Úspornost dialogů nahrazuje řeč těla, místo slov tu slouží mimické svaly a oči, ony brány do duše. Přesně o polovinu mladší Lou de Laâge, jí zdatně sekunduje. Nebo spíš obě herečky nahrávají té druhé, poskytují jí velkoryse svůj prostor. Civilní projev přitom maximálně umocňuje tíhu bolesti a nejistoty, jakou denně zažívají miliony bezejmenných hrdinů.

Celovečerní debut režiséra Piera Messiny, je na tvůrce, který sotva překročil třicítku velmi vyzrálým dílem, navíc v příběhu viděném očima dvou žen, jedné zkušené, od života již nic neočekávající a druhé mladé, plné naděje, jejichž pohledy na svět se nedobrovolně střetnou. Reálie, pomalu plynoucí čas, drsnost přírody vychází z režisérova vlastního vnímání rodného kraje.

 

Film uvádí MFF Praha – Febiofest v soutěžní sekci Nová Evropa.

 

Hodnocení: 85%

 

 

Zuzana Ottová

Zdroj: Febiofest

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.