V sekci Ozvěny Balkánu se na Febiofestu představuje snímek bulharského režiséra Konstantina Bojanova. Setkání s rázovitým Balkánem v něm ale rozhodně nečekejte. Příběh těží z režisérova života, ozve se tu několik bulharsky vyřčených ostrých vět, které si mezi sebou v londýnském bytě vymění hlavní hrdina se svou matkou, ale tím veškerá spojitost se zemí u Černého moře končí. Evropská road movie šestnáctiletého teenagera by mohla být univerzální studií, nebýt toho, že Pavel není obyčejný kluk, a jeho výprava za duchovním guru je milostným dopisem adresovaným umění.
Pavla zastihneme v emočně vypjaté scéně, kdy v transu postává mezi stromy a nechává na sebe dopadat první paprsky světla. Ty odhalují odhaleného chlapce pomalovaného barvami. Vstupujeme tak do děje, v němž se je zprvu těžké zorientovat vzhledem k rozdělení na kapitoly věnované postupně všem, kdo jej během cesty zásadně ovlivnili. Hlavní hrdina Pavel je ale současně i hlavním postavou každé kapitoly.
LIDSKÁ MOZAIKA
Prvním střípkem mozaiky příběhu, jenž je nám odkryt, je důvod proč jsme se s Pavlem právě takto seznámili. Nyní víme, že se vydal na cestu za věhlasným malířem, jehož díla, jak sám říká, vysloveně zbožňuje, s nímž cítí velkou spřízněnost skrze tvorbu i malířovy vydané deníky. Následující kapitola patří hluchoněmé modelce a Pavel ve ztemnělém Arnaudově ateliéru předvádí nevědomě performanci, kdy místo plátna používá vlastní tělo. Druhý střípek nám tak prozradí pointu, že cesta byla zaznamenána pozpátku.
NADANÝ NEPOCHOPENÝ
Pavel není obyčejný šestnáctiletý kluk, i když část jeho tužeb a smutků se od těch, s nimiž se musí poprat jeho vrstevníci, neliší. Osud mu na jedné straně naděloval s velkým bonusem, aby mu pro vyrovnaný „účet“ zase někde ubral. Máme před sebou na první pohled klasického teenagera, „ucho“, o němž se dá stěží mluvit jako o idolu dívek a žen, a přesto má v sobě něco, čím si získává jejich důvěru, i když je okamžitě jasné, že s ním není něco v pořádku, anebo právě proto. Neobyčejně nadaný mladík trpí poruchou autistického spektra, což se nejvíce projevuje ve vypjatých momentech, kdy marně hledá pevnou půdu pod nohama, a do jisté míry v okamžiku fyzického kontaktu. Jakoby přepnul do jiného módu, začne mít trhavé pohyby, uzavírá se do svého světa, do ochranného obalu své mysli.
Zdravotní hendikep umocňuje Pavlovu bohémskou povahu, jeho žebříček priorit. Na druhou stranu si v mnohých situacích včetně samotné cesty poradí téměř jako dospělý. Psychická zátěž ze živého setkání s malířem Arnaudem (Kim Bodnia), kde se zcela odevzdává do jeho rukou a je nevybíravě odmítnut a vyhozen z malířova zámku, ústí v onu expresivní malbu na vlastním těle.
Arnaud pochopil, že hoch, co mu léta píše dopisy a posílá své práce, má talent možná větší než on sám, že žák předstihl učitele ještě dřív, než se žákem mohl stát.
OD PROZŘENÍ K NADĚJI
Film je však k Pavlovi milostivý a jak se odvíjí opačně, vlastně mu dává v každé kapitole teprve naději na setkání. A těch je víc. Potkává dívku, jejíž jinakost není prostá farmářská rodina schopna akceptovat, zlodějíčka, který mu pomáhá dospět, navštíví tetu, která se tolik liší od jeho matky. Až nakonec Pavla zahlédneme přes okno jeho londýnského pokojíku. Po chvíli dojde k hádce s matkou, která je signálem vydat se na cestu. S matkou, která ač sama odmítá dospět a žene se za snem stát se zpěvačkou, nemá pochopení pro jiný svět svého syna, i když to s ním myslí dobře, jak se na správnou matku sluší.
Přes dvouhodinové společné cestování toho o hlavním hrdinovi na konci nevíme o mnoho víc, než po prvních políčkách filmu. Paradoxně se však Pavel zdá být dospělejším na začátku cesty, než na jejím konci, kdy je jasně vidět, že 16 let není dost dlouhá doba pobytu na světě, aby se dokázal vyzbrojit dostatečně pevným krunýřem proti krutosti, egoismu i nejistotám druhých.
VIZUÁLNÍ HRA
Oceňovaný režisér a vizuální umělec Konstantin Bojanov pojal film jako stále se proměňující podívanou, od neutěšenosti všedního světa přes téměř snové výjevy koní v ranní mlze po až mystickou, znepokojující asketickou atmosféru chátrajícího zámku, který působí jako skutečný svatostánek umění, se vším chladem a odcizeností všemu lidskému.
Šestnáctiletého začínajícího umělce přesvědčivě ztvárnil o dekádu starší irský herec Barry Keoghan, který už má na svém kontě jednu podobně složitou roli rovněž šestnáctiletého psychicky narušeného hocha ve filmu Zabití posvátného jelena, a například účast ve válečném snímku Dunkirk, ale také cenu z Hamptons International Film Festival či 15 nominací na další filmové ceny. Životní pouť mladého herce by sama vydala na filmový příběh, a nezázemí rodiny ho s filmovou postavou svým způsobem sbližuje.
Název filmu Za světlem můžeme chápat nejen v souvislosti s hledáním svého místa na světě, veličiny, která přinese světlo do nepříliš utěšeného života, ale i označením autistické poruchy, tzv. příliš intenzivního světla. Za světlem je bezesporu zajímavý počin s jasnou nálepkou artového filmu, ale současně s plusem možné stravitelnosti i pro mainstremovějšího diváka ochotného u filmu přemýšlet.
Hodnocení: 68 %
Zuzana Ottová
Zdroj: MFF Praha – Febiofest
Napsat komentář