Táto změň hlas aneb jak (ne)prozradit Mikuláše

Po ulicích se nám prohánějí Mikuláši s čerty a anděli, a i když už doma nemáme dítka, která by mohla tahle výchovná partička navštívit, jistě si na svoje setkání s ní skoro každý z nás vzpomene. Někdo s radostnou nostalgií, jiný možná se zakořeněným strachem, jaký bez servítků popsal Michal Viewegh v Zapisovatelích otcovský lásky. V druhém případě je patrně nejvyšší čas postavit se k strastiplné vzpomínce čelem a zamyslet se, proč tomu tak bylo, a zda jsou na vině jen ti druzí.

 Svatý Mikuláš Foto: Aleksa Petrov, Wikimedia Commons

 

Na setkání s Mikulášem mohou mít děti patrně jen tři druhy vzpomínek: dobré – když se nebály nebo bály třeba i pořádně, ale nebyly hysterické, špatné, to když to čerti přehnali, Mikuláš nevzbudil dojem, že je na něj čert krátký, anebo dětem ještě nikdo nikdy nevyhuboval a nepřeložil ani to pověstné stéblo přes cestu a nakonec vzpomínky rozporuplné, když v převlecích děti poznaly příbuzné, sousedy nebo starší spolužáky. Tehdy si totiž nemohly ten zvláštní večer zařadit. Nebylo to maškarní, nebyla to legrace a když tak trapná. Rodiče je strašili někým, o kom přece věděli, kdo to bez kostýmu je. Takže proč celá ta šaškárna? Dítě buď nechápe nebo je na koni a těžko už na něj někdy něco podobně výchovného bude fungovat. Rodiče budou jednoduše pro srandu.

 

Jak tedy na to?

Ti, kdo mají příjemné vzpomínky, měli pravděpodobně i celé dětství šťastné. Rodiče věděli, co na jejich děti platí, co je tak akorát, co je baví a dokázali jim každou zábavu i dobře zorganizovat. Anebo možná jen měli při náhodném výběru Mikuláše šťastnou ruku.

Zkrátka, kdo si ze současných rodičů návštěvu těchto postav užil v nejlepším, má z čeho vycházet, i když realizace nemusí být snadná a vždy se nakonec povést. Nám se to s klukem jednou povedlo a jednou nepovedlo. Nutno ale říct, že mikulášská laťka byla u nás nasazená převysoko. Malý příběh napoví, proč ani dnes nedám, ač jinak nekompromisní ateista, na tuto tradici dopustit.

 

Dokud se bojíš, nepochybuješ

Svatý Mikuláš doprovázen zlým čertem a konejšivým andělem k nám chodil šest let. První vzpomínka: Jsou mi čtyři. Ležím nemocná v posteli v babiččině garsonce a do dveří vchází Mikuláš se svým doprovodem. Je jich všude plno, celý pokoj, jsou snad až do stropu. Mikuláš se ptá jestli jsem zlobila. Něco přiznám, ale pak se snažím svoje prohřešky zmírnit tím, že se stanu malým bonzáčkem a vyklopím, že máma s tátou taky zrovna nebyli celý rok hodní. Samozřejmě nezapomenu uvést příklad. Pozoruji mámu jak se mračí. Mikuláš zachovává dekorum, nechá mě odříkat básničku, dá mí dárky. A na rok je hotovo. Jen zaklapnou dveře dostanu od mámy vynadáno, proč jsem vyprávěla o nich. Bezelstný pohled a ujištění, že je zbytečné se zlobit, když Mikuláš všechno ví a vidí, mámu moc neuspokojil. To se mně tedy dotklo!

Další roky už se mikulášská nadílka odehrává u nás doma, se mnou si svoje chvíle napětí užívá i prasestřenice s prabratrancem. Většinou se kajeme a brečíme, bratranec je malý, tak se moc nebojí. My dvě máme nahnáno z hlomozícího čerta jen ho zaslechneme na chodbě. Mikuláš je pro nás instituce, když naše prohřešky uzná malými, jsme zachráněny. A je tu ještě anděl, ten nás vždycky utěšuje a určitě by se přimluvil, aby nás Mikuláš čertovi nepřenechal. Ve škole se pak do krve hádáme, že Mikuláš je pravý. Alespoň do té doby než ho nejdřív zahlédnu oknem nastupovat do bratrancova trabantu a potom zjistím, že tentokrát má na sobě strejdovi trepky. Pak stačí trocha pozornosti a slyším bratrance, jak při nadílce Mikuláše napomíná: „Táto, změň hlas!“ Příště už jsem na trpělivého Mikuláše drzejší, užívám si svojí nadřazenost nad neznalou sestřenkou a nyní už se bojícím bratrancem.

Strejda Pepik alias Mikuláš Foto: archiv autorky

 

Kouzlo je pryč, ať žije kouzlo

Je mi devět a na Mikuláše a spol. už tedy první rok nevěřím. Ale pohádkovou atmosféru večera nahradí kouzelná atmosféra příprav. Přichází teta a vybaluje úžasné kostýmy, které sama šila a vyšívala. Poprvé se jich můžu dotknout a prohlédnout si je zblízka, beze strachu. Za mikulášský oblek, zejména tzv. římský ornát by se nemusel stydět ani nejvyšší šéf katolíků. Dlouhá košile s krajkovými lemy, nachový ornát vyšívaný zlatem, decentní mitra a berla a jako bonbónek bílé rukavice a biskupský prsten s obrovským kamenem.

Čertův kožich je posetý rudými jazyky, řetěz je skutečně řetěz ne nějaké chrastítko a smolou a mourem umolousaný jutový pytel vypadá opravdu autenticky.

A ještě tu máme andílka. Šifonové bílé šaty se sámky, zlatá čelenka a opět bílé rukavičky. Elegantní, nadpozemsky lehké. A co teprve křídla. Obrovská a z pravého peří!

Už přicházejí protagonisté. Tátův starší bratr, který svatému majestátu přidává devizu důstojného věku a vzhled Gabina kříženého s de Nirem. Za ním kamarád sestřenice, cirkusový akrobat. Je zřejmé za koho půjde. A ještě mámina kolegyně z práce. Anděl.

Nastává chvíle prvního kouzla. Jak zpíval už Voskovec s Werichem „šaty dělají člověka“. Jak vidno, platí to i tehdy, když se člověk mění v mytologickou či pohádkovou bytost.

Teta podává tátovi podlouhlou dřevěnou krabici. Je čas na druhé kouzlo. Víko se otevírá a poprvé vidím a také cítím tátova dávná divadelní líčidla. Ještě je tu další krabice a v ní leží pečlivě srovnané fousy a obočí. Obývák se mění v divadelní šatnu vonící šminkami a lepidlem. A já jí na dlouhá léta propadám.

Kouzlo třetí. Pod zkušenou rukou bývalého herce, který už nikdy nezapomene jak zdůraznit oči, nechat zestárnout tvář, se strejda Pepik mění v důstojného biskupa, kamarád Robert se stává čertem, kterého se posléze polekají v autě i příslušníci VB a kolegyně, jejíž jméno už jsem zapomněla, se naopak převtělí v laskavého anděla.

Pokud máte takové vzpomínky, v nichž vystupující postavy dodají tomuto svátku na důvěryhodnosti, ale i výjimečnosti, není divu, že si jste jednou provždy jistí, že stálo za to se pro ně i třeba pořádně bát.

 

Jaká rada z toho plyne?

Není až tak důležité, jak líbivý bude mít Mikuláš a jeho doprovod kostým, ale jestli bude dostatečně přesvědčivý. Bude to persona, do níž se promítnou vlastnosti připisované historické postavě, kterou má ztělesňovat. Jednoduše to znamená, že by se za Mikuláše měl převléknout dospělý, který dokáže dobře mluvit a budí zdání důstojnosti, rozhodnosti i smířlivosti a laskavosti. Získá si přirozený respekt, ale i důvěru. A když k tomu přidá trochu charisma, ponesou si děti takový zážitek i celým dospělým životem a jednou ho budou chtít zprostředkovat i svým dětem. A tak dál, dokud nezazvoní zvonec.

 

P.S.

Nesmíme zapomenout na to, co zaznělo v titulku. Převlékne-li se za některou z postav někdo z rodiny nebo z okruhu známých, měl by se snažit změnit hlas, dát si pozor na komunikaci s dospělými a to i například v předsíni. Nesmí mít na sobě viditelné nic z toho, co běžně nosí a to ani snubák, pokud ho nezakryje rukavicemi. Pozor také na běžnou obuv, brýle nebo dokonce zvonící mobil a podobné současné vymoženosti. Ty přece k těmto postavám nepatří a dětem pak budeme mít hodně co vysvětlovat, jestli je tedy vůbec přesvědčíme.

 

Teď už jen bohatou nadílku!

 

Zuzana Ottová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.