Přání nesoucí poselství pro nás dnes znamená spíš frázi jakkoliv upřímně myšlenou. Zcela jinak ho vnímali ti, kterým bylo prožití vánočních svátků se svými nejbližšími odepřeno a naplněno alespoň klidem zbraní během vánočních dní v čase válečné vřavy.
Protože Vánoce snesou i trochu toho patosu, dovolím si následující řádky:
Před sto lety přišel naší rodině tento novoroční pozdrav, fotografie z vojenské nemocnice v Bystřici v transylvánském Sedmihradsku. Snad aby v dnešním stále nejistějším světě potvrdila důležitost onoho poselství, znovuobjevila jsem ji letos mezi starými rodinnými snímky.
Když se začteme do pragmatického popisu skromné nadílky, zpívání koled všemi jazyky rakousko-uherské armády, který vzápětí přejde do smutných vzpomínek a nenaplněných nadějí, možná si i ten, kdo odcházel od stromečku mrzutý, že tam nenašel dárky, po nichž toužil, že Vánoce jsou pro něj jen obdobím shonu kolem úklidu a výprav na nákupy, uvědomí, jaké štěstí má, že mohl prožít skutečné svátky klidu a míru v kruhu rodiny. Co by za to švagr mé babičky a miliony jeho kolegů ve zbrani tehdy dali.
Přejme si, aby takové pohledy už nikdy nechodily do našich poštovních schránek. Přejme pokoj všem lidem dobré vůle, a psychopatům bez svědomí, ať už těm politických, finančnickým či náboženským, kteří pro bezbřehou touhu po moci a zmnožení hmotných statků ženou obyčejné lidi do neštěstí, aby rychle zmizeli z tohoto světa, a minimálně stejně tak bolestně, jako to připravili jiným.
za redakci
Zuzana Ottová
Napsat komentář