Fotograf Mick Rock se začal proslavovat zobrazováním největších hudebních ikon už v 60. letech, kdy pořídil i většinu nezapomenutelných snímků Davida Bowieho jako Ziggy Stardusta. Ze studenta Camridge se stal fotograf, jehož kariéra v rámci hudební fotografie nemá obdoby. Na svém kontě má snímky významných osobností z oblastí glamour, rocku, punku a popu (dokonce i rapu), např. Lou Reeda, Syda Barretta, skupinu Blondie, Queen, Iggyho Popa, Sex Pistols, The Ramones, Yeah Yeah Yeahs, The Killers, Lady Gaga, Janelle Monae, Snoopa Dogga a mnoho dalších. V novém projektu nazvaném The Revisit nyní vdechl nový život svým snímkům kapel Queen a Blondie.
Mick Rock strávil celý dosavadní život za objektivem. Pro projekt The Revisit si vybral fotoaparát Nikon Df, který svým designem připomíná staré dobré časy a foťáky Nikkormat řady F, jimiž pořizoval původní snímky.
Následující řádky jsou přepisem exkluzivního videozáznamu, na nějž se odsud samozřejmě také dostanete, který zachycuje Micka na procházce po New Yorku, během níž navštěvuje osoby a místa, které ho v počátcích inspirovaly, například „dům hříchu pro punkery“, jímž byl nechvalně známý a populární hudební klub CBGB ve čtvrti East Village, Niagara, kde Mick před nedávnem fotografoval skupinu The Black Keys a zpěváka Brandona Flowerse. Mluví o tom, jak do sebe nasával jedinečné charisma svých prvních objektů, a o technikách, které si od té doby osvojil, aby v rockerech a populárních muzikantech nové generace vzbudil to samé.
Co je pro vás inspirací?
Jedinečné charisma mých prvních objektů. Nebýt rokenrolu, nestal bych se fotografem. V roce 1974, tedy několik let poté, co to všechno vypuklo, jsem se kolem sebe začal rozhlížet a zkoumat ostatní fotografy, nikdy jsem si ale neprohlížel hromady fotografií ani časopisů. Výjimkou byly obaly alb. Jen jsem tak postupně sondoval a zjišťoval, co jsem potřeboval věděl. Zajímaly mě jen mé vlastní snímky, co z nich cítím. A zdálo se, že to funguje. Nikdy jsem mezi fotografy neměl žádný vzor. Lidé, kteří mi připadali nejvíce vzrušující, byli šílení symbolisté a romantičtí básníci, o kterých jsem se dozvěděl na Cambridgeské univerzitě. Mé první objekty s tím korespondovaly. Vnímal jsem je jako básníky a umělce, ne jen jako popové nebo rockové hudebníky.
Jak jste se k fotografování vlastně dostal?
Dostalo se mi zcela klasického vzdělání. Získal jsem stipendium na Cambridgeské univerzitě, kde jsem studoval moderní jazyky a literaturu. Právě tam jsem se také hlouběji ponořil do rokenrolu, vzal do ruky fotoaparát, a tím tohle celé šílenství vypuklo.
Jak jste se naučil fotografovat a být dobrým fotografem?
Fotografovat jsem se naučil postupně. Když se podíváte na mé první barevné fotografie Syda Barretta (zakladatel kapely Pink Floyd, který ji ale po vydání jednoho alba opustil) z hlediska techniky, působí velmi nekonformě. Za zrnitý naoranžovělý vzhled těchto snímků může skutečnost, že jsem měl pouze jeden malý reflektor, ve fotoaparátu byl založen film pro denní světlo (s citlivostí 160 ASA) a během push procesu při vyvolávání fotografií jsem musel přidat tři expoziční stupně. Proto tyto snímky působí, jako by byly malované. Ale lidem se to podle všeho líbilo a stále to zjevně zbožňují.
Používal jste nějakou speciální techniku?
Musel jste umět zaznamenat snímek na film, ale technika nehrála nijak významnou roli. Podstatné bylo pořídit snímek a zachytit energii a auru fotografovaného objektu.
Jak byste popsal svůj styl fotografování?
Dokážu přejít od punku ke glamouru během pěti minut. Nemyslím si, že bych měl nějaký konkrétní styl, jde spíše o zaujetí určitého stanoviska. Rokenrolového stanoviska. Nedržím se jednoho konkrétního přístupu. Spousta fotografů nastaví fotoaparát a osvětlení, zaujme pozici a začne fotografovat. Já mám neklidného ducha. Brzy se začínám nudit. Potřebuji upravovat nastavení, pohrávat si se vším, být v pohybu, zkoušet různé úhly a jiné způsoby osvětlení. Potřebuji pocit volnosti a lehkosti. Pracuji rychle. Dokonce i uprostřed koncertu jen zaměřím, stisknu a mám hotovo.
Při fotografování nevnímám snímky pouze očima, ale i niterně Zcela bez přemýšlení. A když se mi daří, stávám se nenasytným. Přímo dychtím po snímcích. Proto tak zbožňuji digitální fotografování. Díky němu totiž mohu uspokojit svou závislost na snímcích. Jen musím občas vyměnit paměťovou kartu.
Fotografované objekty
Jak pracujete s fotografovanými objekty, abyste pořídil ty nejlepší snímky?
Začínám jógou a meditačním cvičením, abych otevřel svou mysl, a pak oťukávám situaci. Nesnažím se za každou cenu prosadit. Většinou vůbec nemám jasnou představu o tom, co vyfotografuji. Naladím se na objekt a danou situaci. Někdy to může být hlučné a pronikavé a jindy něžnější a mazlivější. Musíte dělat to, co je vhodné pro objekt. Jde přece o to pořídit ty správné snímky.
Jak se vaše objekty postupem času změnily?
Dnes si všichni velmi dobře uvědomují svou veřejnou image. Mnohem více, než tomu bylo v 70. letech. V současnosti žijeme ve vizuálním vesmíru. Snímky se dávají všude, nejen na obaly alb, a žijí svým vlastním životem. Žijeme ve virtuálním světě, který musíme prostřednictvím internetu neustále krmit. Je to jako nenasytná nestvůra. A po čem nejvíce touží? Po snímcích a obrazových vyjádřeních.
70. léta
Proč podle vás lidi tolik fascinují právě 70. léta?
V létě 1972 došlo k mnoha změnám. Zrodil se moderní rokenrol, a to je důvod, proč jsou lidi 70. léty tak fascinováni. Jsou to léta Davida Bowieho, Lou Reeda a Iggyho Popa. Usilovali o převrat, a to nejen zvukový, ale i kulturní. V létě 1972 se mi podařilo tyto tři osobnosti zachytit na jednom snímku. Tento snímek zná dnes každý. Původně jsem jej nazval „The Terrible Trio“ (Strašlivá trojice). Na konci 70. let jsem jej přejmenoval na „The Unholy Trinity“ (Nesvatá trojice). Jeden kamarád mi kdysi řekl, že rok 1972 představoval začátek nového milénia. A když se nad tím zamyslím, musím s ním souhlasit. Tato doba měla ohromný vliv na dnešní kulturní svět.
Povězte nám něco o svém vztahu s Debbie Harry.
Debbie byla snem každého fotografa. Někteří lidé si myslí, že její nejlepší snímky jsem pořídil právě já, protože na nich vypadala skutečně jako Marilyn Monroe. To je ale v mnoha ohledech naprosto nepodstatné, protože ona zvládala celé spektrum – punk, glamour. Žádný z jejích snímků nebyl špatný. Je bezpochyby jednou z nejfotogeničtějších žen, které kdy žily. Nedokážu jmenovat žádnou ze současných populárních zpěvaček nebo hereček, která by se Debbie v jejích nejlepších letech alespoň přiblížila.
Debbie se stala výraznou ikonou. Přerostla hranice rokenrolu. Jednou si mi postěžovala, že se veškerá pozornost upíná na její vzhled, ne na její hudbu. Hudba, kterou dělala kapela Blondie, dokáže oslovit posluchače napříč generacemi. Je velmi nadčasová. Někde jsem četl úvahu o tom, zda by Debbie dosáhla ještě větší popularity, kdyby využila příležitostí, které se jí otevíraly, tak jako se to podařilo v 80. letech Madonně. Pravdou však je, že její obraz má v mnoha ohledech v moderním světě mnohem hlubší základy než ten Madonnin. Její odkaz je z dlouhodobého hlediska mnohem významnější. Debbie byla první svého druhu. Debbie se o nic nemusela snažit. Mohli jste ji zaskočit nepřipravenou a stejně vypadala božsky.
Jaké bylo zopakovat váš slavný snímek Debbie Harry?
Čerpali jsme ze starých snímků. Fotografování bylo vzdáním pocty, ne obyčejným zopakováním. Debbiin snímek původně vznikla pro časopis Viva, magazín o módě, který se v roce 1978 snažil jít s dobou. Jenže než tyto snímky mohly být publikovány, časopis zanikl. Zhruba o 15 měsíců později se zde vzpomínaný snímek „Blue Debbie“ (Debbie v modré) objevil na obálce časopisu Penthouse. Byla až po krk zahalená v černé a vypadala naprosto úžasně a sexy. To bylo poprvé, co jsem ji fotografoval, a celý proces byl jako jedno řízené delirium. Při fotografování se skvěle bavím. Na toto fotografování zaštítěné společností Nikon jsem chtěl blondýnu s troškou Debbiina ducha. Danielle byla fantastická… velmi klidná a profesionální mimo záběr i při pózování před fotoaparátem. Splnila všechna očekávání.
Jaké bylo fotografování v klubu CBGB? Koho jste v něm fotografoval?
Bývalo to nesmírně důležité místo. A jedna z věcí, které jsem na New Yorku miloval. Byl to dům hříchu pro punkery. Punk v New Yorku dospěl právě v klubu CBGB.
Bývalo to úžasné místo k fotografování živých vystoupení. Kapela byla přímo před vámi a vy jste se mohli postavit až těsně k pódiu. Bylo to velmi intimní. Fotografoval jsem tu Debbie, The Dead Boys, Talking Heads, The Ramones, Patti Smith a další.
Teď se klubu CBGB ujal můj dobrý kamarád John Varvatos. Bylo to odvážné rozhodnutí, protože se celá řada puristů postavila proti nápadu zrenovovat tento kultovní podnik. Podařilo se mu zachovat něco z původního ducha, ale podlahy a toalety jsou mnohem čistší. A taky ponechal velkou část staré dekorace na stěnách. V době největší slávy tam bývala neuvěřitelná špína. Ne že by to někomu vadilo.
Text ke snímku „Blue Debbie“ (Debbie v modré):
„Fotografování bylo naplánováno na podzim roku 1978 jako součást rozhovoru, který Debbie Harry poskytla v rámci propagace nového alba „Parallel Lines“ (obsahovalo singl „Heart of Glass“, singl i album se staly celosvětovými hity, díky nimž se skupina Blondie proslavila v oblasti popu) pro americký módní časopis Viva, jenž existoval jen velmi krátce, a který vydával Bob Guccione, majitel časopisu Penthouse.
Šel jsem na oběd s Debbie a Chrisem Steinem, jejím tehdejším přítelem a spoluhráčem z kapely, abychom prodiskutovali chystané fotografování. To bylo poprvé, co jsem ji měl před objektivem. Později jsem ji ještě několikrát fotografoval sólo i společně s kapelou. Zapůsobilo na mě, jak byli otevřeni různým možnostem a že ocenili mou práci s Davidem Bowiem, skupinou Queen, Lou Reedem, Iggy Popem a dalšími.
Nedlouho předtím jsem si pořídil skromné studio na Východní 21. ulici na Manhattanu (stále jsem měl i studio v Londýně a pendloval jsem mezi těmito městy několik následujících let, než jsem se rozhodl natrvalo usadit v New Yorku). Dorazili kolem oběda s kamarádem Debbie, dnes již zesnulým Stephenem Sprousem, kostýmním návrhářem (zemřel v roce 2004). Oblečení, které ten den měla na sobě, navrhoval on. Stephen jen tak postával opodál, zatímco ji líčili a oblékali, ale než jsem začal fotografovat, tak odešel. Moc toho nenamluvil a byl spokojený, když mohl Debbie pochválit.
Napoprvé jsem ji vyfotografoval před růžovým/červeným pozadím a polaroidový snímek mě naprosto nadchnul. Už tehdy se jí přezdívalo „punková Marilyn“. Já jsem v ní však viděl jen velmi málo „punku“, zato pořádnou dávku „Marilyn“. Následující tři hodiny jsem byl naprosto pohlcen krásným stvořením, které se ladně pohybovalo před mým objektivem. Byla splněným snem každého fotografa. Nadčasová kráska, jež dodnes zůstává tím nejfotogeničtějším objektem, jaký rocková hudební scéna kdy zrodila. A dokázala si ze sebe tak krásně dělat legraci. Byla uvolněná, netlačila na pilu, před fotoaparátem byla absolutně nenucená.
Po nějaké době jsem barvu pozadí změnil na modrou, z čehož také vznikla hromada vynikajících snímků, včetně toho, kterým jsme se inspirovali při fotografování s Danielle. A Debbie jela s plným nasazením po celou dobu fotografování, řídila se pokyny, sem tam udělala něco spontánního, smála se, dělala blbiny a zcela evidentně si to celé užívala až do posledního snímku. Věděl jsem, že to fotografování bylo mimořádné.
Paradoxní je, že časopis zanikl ještě před vydáním čísla, ve kterém měl být otištěn rozhovor i fotografie. Takže ty snímky ležely bez povšimnutí déle než rok. V zimě roku 1979 se na mě obrátil ředitel společnosti Penthouse s tím, že by chtěli otisknout snímek „Blue Debbie“ (Debbie v modré) na obálce únorového čísla časopisu Penthouse pro rok 1980. Dosáhli vysokého prodeje předchozího čísla s Donnou Summer a chtěli zjistit, zda bude stejná taktika fungovat znovu. V té době už z Debbie po úspěchu singlu „Heart of Glass“ byla superstar, a tak její jméno i image měly pro média velkou váhu. Debbie i já jsme souhlasili. Připadalo jí nesmírně legrační, že bude na obálce luxusního pánského časopisu zahalená až po krk v černé. “
Copyright Mick Rock
New York City
15. prosince 2013
Fotografování – tipy a rady
Pokud jste sami nadšenými fotografy jistě uvítáte pohled pod mistrovu „pokličku“, zhodnocení práce s Nikonem Df i něco tipů pro začínající kolegy. Opět přinášíme přepis i originální videozáznamy.
Fotografování – tipy a rady
Čím se podle vašeho názoru odlišujete od ostatních fotografů?
Dokážu se velmi dobře přizpůsobovat okolnostem. Když pracujete v hudebním průmyslu, naučíte se být opravdu flexibilní. Fotografoval jsem během vystoupení, na večírcích, v exteriérech, u konkrétních lidí doma, v hotelech, v zákulisí, uvnitř, venku a samozřejmě i ve studiu. Do studia jsem se dostal až trošku později. Poprvé na podzim roku 1973 kvůli snímkům Bowieho se saxofonem, které byly původně použity na obal alba „Pin-ups“. S prací ve studiu je spojena určitá svoboda. Neexistuje žádné omezení toho, kolik energie ze sebe vydám. Můžu dělat binec. Můžu si hrát na dýdžeje. Můžu pobíhat sem a tam. Můžu křičet nebo šeptat. Můžu tancovat. Všechno je pouze v mé režii. Nic mě neomezuje.
Co se vám líbilo na fotografování ze zákulisí?
Byl jsem tam vždycky na pozvání, ať už Lou Reeda, skupiny Queen, Iggyho Popa, Davida Bowieho nebo skupiny Thin Lizzy. Lou mi nedávno během turné spojeného s vydáním naší krásné knihy „Transformer“ řekl, že mě ani tak nebrali jako fotografa, ale spíš jako kytaristu nebo člena skupiny. A tak jsem se tehdy cítil. Byl jsem součástí toho všeho. Nebyl jsem fotoreportér, nikdo mě nevlastnil a nebyl jsem na ničí výplatní listině. Živil jsem se tím, co se zrovna naskytlo.
A co fotografování na stadionech?
Fotografování na stadionech je fotografování vystoupení. A když jste tam, jste jako lovec vysoké zvěře. Stadiony už rád nemám. Raději fotografuji v interiéru, na místech, která mají atmosféru.
Co byste poradil začínajícímu hudebnímu fotografovi?
Když zažijete koncerty skupiny Queen, Davida Bowieho, Iggyho Popa nebo Lou Reeda vícekrát nebo vystoupení ve třetím tisíciletí (což ještě občas dělám), znáte jejich pohyby i rozestavění osvětlení. Víte, kdy stisknout spoušť, a to je to úžasné na albech Raw Power a Transformer. Určitě je dobré se nejprve pokusit se svým objektem důkladně sblížit. Seznámíte se s jeho pohyby a nakonec budete o krok před ním.
Poznáte, kdy máte dobrý záběr?
Vždycky mám dobrý záběr! Ale poznám ten konkrétní snímek? Někdy pracuji příliš rychle na to, abych měl jasno ohledně konkrétního snímku, ale poznám, když mám dobrý záběr. Když se mi opravdu podaří.
Vyžaduje fotografování obalu alba jiný přístup?
Když fotografujete obal alba, je to jiné, protože usilujete o jeden snímek, který bude mít širší význam. Máte jasný cíl a vložená energie je mírně odlišná. Při fotografování pro časopis musíte pořídit spoustu snímků. V případě obalu alba ale víte, že jakmile bude snímek publikován, zůstane dlouhou dobu na očích. Časopis můžete vyhodit, kdežto obal alba vám obvykle zůstane už napořád.
Jaký obal alba, který jste fotografoval, je podle vás nejslavnější?
Pravděpodobně obal alba skupiny Queen. S touto skupinou jsem se setkal po návratu ze zámku Château d’Hérouville nedaleko Paříže společně s Davidem [Bowiem], když natáčel album Pin-ups. Setkání navrhli oni, protože si taky chtěli vyzkoušet glam rock, který byl v té době nesmírně populární. Moje jméno tehdy začalo nabývat na významu. To bylo v době, kdy nebylo obvyklé, aby se fotograf stal známým. Nejdůležitější bylo se se svým řemeslem prosadit. Tak jsem si vydělával na živobytí. Lidé ve Velké Británii možná věděli, kdo je David Bailey, ale fotografové obecně stáli mimo oblast zájmu veřejnosti.
Nikon Df
Jaký je váš názor na fotoaparát Nikon Df?
Když se s jinými fotoaparáty snažím fotografovat rychle, mohu u několika snímků přijít o zaostření nebo správnou expozici, případně tyto fotoaparáty přestanou fotit úplně. S tímto fotoaparátem mohu fotografovat, jak dlouho chci, a plně zachovat jak zaostření, tak expozici atd.
Jaké funkce fotoaparátu Df máte nejraději?
Fotoaparát Df dokonale vyhovuje mému přístupu k fotografování. To na něm zbožňuji. Je flexibilní, nastavitelný a odolný, ale také velmi lehký. Jsem neustále v pohybu, pořád zkouším odlišné úhly. Tohle je dokonalý pomocník.
Je pěkný na pohled a trošku mi připomíná můj věrný fotoaparát ze starých zlatých časů. Co se však technologií týče – zaostřovacího systému, snímací frekvence, směšně slabého osvětlení, za kterého mohu fotografovat – tohle by mohl být nejdůležitější fotoaparát mého života. S jedním z těchto fotoaparátů v ruce se mohu stát rokenrolovým fanouškem. Mohu být opět mladý, věřit, že je mi 23, a odhodit veškeré zábrany.
Můžete tento fotoaparát porovnat se svým starým fotoaparátem Nikon?
Velkou část svých prvních prací jsem pořídil fotoaparátem Nikkormat. Alba Raw Power a Transformer, všechny snímky spojené se Ziggy Stardustem vznikly díky tomuto fotoaparátu. Byl mým věrným společníkem po celá 70. léta a část 80. let.
Nový fotoaparát Df vypadá trošku jinak, ale má mnoho společného se starým modelem Nikon. Rozhodně nevypadá jako dnešní digitální fotoaparáty. Ale působí dokonale! Držím něco, co znám. To mi dodává sebedůvěru.
Je relativně lehký, takže mohu pohodlně fotografovat jen jednou rukou. Nerad nosím popruh kolem krku, protože pak vypadám jako turista. Vždycky jej mám omotaný kolem zápěstí.
Jaký máte pocit z toho, že na tomto fotoaparátu můžete používat své staré objektivy?
Skutečnost, že mohu používat některé ze svých starých objektivů, mi vyráží dech. Jsou mým pojítkem se starými časy. Jsem rád, že stále žiju a mohu využívat výhod veškerého moderního vybavení. Lidé neustále řeší rozdíl mezi digitální technologií a filmem. Mně na tom nesejde, já chci snímky. Užívám si okamžité dostupnosti, možnosti okamžitého přehrávání. Toho, že se ihned můžu podívat na plody své práce. Miluju moderní technologie. Myslím, že žijeme ve zlatém věku fotografie.
Tipy pro začínající fotografy:
„To, co děláte, vás musí bavit. To je základní pravidlo. Ty nejlepší snímky pořídíte, když budete fotografovat, co vás nenechává chladnými. Projeví se to na výsledku. Neřešte komerční úspěch. Vše je o správném načasování, okolnostech a příležitosti. Nic není jisté a nezáleží na tom, jak dobří si myslíte, že jste. Potřebujete zcela jasný rozhled. Nejdůležitější je nespoutané nadšení. Nenechte se svazovat technologiemi. Soustřeďte se na jednoduchost a přímočarost. Často platí, že čím méně toho na začátku víte o technické stránce, tím lepší budou výsledky. A v určitých případech díky vašim technickým chybám vzniknou snímky, které přetrvají.
Když jsem začínal, moc jsem toho nevěděl. Mezi mými idoly nebyl žádný fotograf. Časem se jich k nim několik zařadilo. Měl jsem ale jasno v tom, co se mi líbí, a postupně jsem se učil, co jsem potřeboval vědět. Technika a styl nemají význam, když nedokážete pořídit snímky, z nichž je patrný váš jedinečný rukopis. Nechte se inspirovat. Dejte na náhodu. Buďte neustále optimističtí. To, co děláte, vás musí bavit. Pro mě je fotografování tou nejuspokojivější formou terapie. Milujte své objekty, milujte cvaknutí závěrky. Nedělejte kompromisy!“
Copyright Mick Rock
New York City
15. prosince 2013
Napsat komentář