Jedním z hostů letošního ročníku MFF Praha – Febiofest je i francouzský herec a režisér Louis Garrel. Uvede zde svůj nejnovější film, v němž stál za i před kamerou. Už sama země původu trochu nahrává tomu, co od francouzského filmu očekáváme, a v Garrelově snímku Věrní nevěrní se tématu milostného trojúhelníku skutečně dočkáme. Jistou pikantnost mu dodává i fakt, že si v něm Garrel zahrál se svou skutečnou manželkou. Jak se mu s ní natáčelo, a proč se vůbec vydal v rodinných stopách?
Louis Garrel pochází ze známé herecké rodiny, jeho otcem je režisér Phillipe Garell, herečkou je i jeho matka Brigitte Sy a hraní se věnoval i jeho dědeček Maurice Garrel. Ve filmu se Louis objevil už v pěti letech, když mu bylo čtrnáct let a rozhodl se pro hereckou profesi, dědeček mi dal jednu radu: „Musíš k tomu přistupavat jako lékař, musíš hodně studovat, musíš jít na Národní hereckou školu. Takže jsem na sobě skutečně hodně pracoval a v patnácti jsem šel na tuto školu. Možná mi to, že pocházím z herecké rodiny pomohlo, protože všichni doma vědí, jak je těžké stát se hercem.“
Mentor Bertolucci
Jednu ze prvních velkých rolí ztvárnil ve snímku Snílci, jehož režisérem nebyl nikdo menší, než Bernardo Bertolluci. Jak na tuto spolupráci vzpomíná, když se v hereckém světě proslýchá, že se slavným režisérem nebyla vždy zrovna jednoduchá spolupráce?
„Bylo mi osmnáct a byl jsem ještě na škole, když jsem se doslechl, že Bertolucci hledá do svého filmu Snílci francouzského herce. Znal jsem jeho film Poslední tango v Paříži. Sledoval jsem tento film, když mi bylo patnáct sám o půlnoci v pokoji a pak ještě několikrát, je to takový půlnoční snímek. Nu a trochu jsem se bál kvůli té legendě o Marlonu Brandovi, kdy se s režisérem při filmování pohádali a už spolu nikdy nespolupracovali. Tak jsem si říkal proč, co se tehdy stalo na place? Ale strašně jsem se těšil, až se s Bernardem setkám, byl to velmi charismatický muž,“ vzpomíná Louis Garrel a pokračuje: „Šel jsem na casting a pak mě zavolali a já stál před Bernardem. Bylo mi, jak jsem říkal, osmnáct, a když se do někoho zamilujete je to velice silný pocit a já, když jsem ho poprvé potkal, tak jsem se do něj zamiloval, protože byl šarmantní, velmi citlivý a citlivost a smyslnost je pro mě ve filmu důležitá. A jistá provokace, náročnost natáčení pro mě byla důležitá, když se mnou manipuloval, tak to bylo něco pozitivního. Možná je to tím, že já, můj otec i Bernardo máme společný silný vztah k otcům. Po posledním záběru jsem začal brečet, bylo to pro mě jako sen natáčel s Bertoluccim.“
„I po natáčení jsme spolu zůstali v kontaktu, byl pro mě jakýmsi mistrem. Vždy, když jsem projížděl Římem, tak jsem za ním šel. On se díval na všechny filmy, v nichž jsem hrál a některé se mu nelíbili, nesnášel je, takže mi na rovinu říkal: „Tento film se ti povedl, tento je špatný,“ dělí se o zážitky se slavným režisérem Louis Garrel.
Herec nebo režisér?
Podle Louise Garrela někdy pomáhá, když režírujete a hrajete současně: „Všechno zažíváte z obou stran. Herci mě možná i lépe poslouchají, když s nimi i hraji. Mohu jim být blíž, vnímají mě jako toho, kdo má spoustu práce, takže jsou soustředění a pracují lépe. U jednoho projektu, který jsme museli dokončit během čtyř týdnů, mě to opravdu pomohlo. Současně je ale pravda, že když hrajete a zároveň režírujete, jste obětí velké tradice, máte tu jména jako Orson Welles, Charlie Chaplin a další. Pro mě je ale potěšením být součástí této velké tradice.“
A co ho vlastně lákalo na tom postavit se za kameru? „Režírovat jsem chtěl i z důvodu, že mě baví být mezi herci, pomáhat jim objevovat nové role, ale i se dívat, jak hrají. Vždycky, když se zkoušela nová hra na škole, byl potřeba někdo, kdo by se na herce díval. Také se mi stává, že jdu do kina a úplně se ve filmu ztrácím, nebo obecně se v kinematografii ztrácím, herci totiž někdy zapomínají na skutečný život, jenže nesmíte být nevěrní tomu skutečnému životu. Někdy sledovat herce v takovém filmu je až urážející. Důležité je také procítění, které do toho herci dávají, to mám nejradši.“
Věrní nevěrní
Louis Garrel se podílel i na filmovém scénáři svého filmu Věrní nevěrní, napsal ho spolu s renomovaným Jean-Claudem Carrièrem, s nímž konzultoval už svůj režijní debut. „Požádal jsem ho tehdy, jestli by si se mnou mohl přečíst scénář. Měl jsem tam problém s jednou scénou a on mi dal takovou malou nápovědu. Když se pak film promítal v Cannes, tak když přišla na řadu tato scéna, všichni se začali smát, takže mi dal dobrou radu.“
Když se po několika letech se sešli u scénáře k filmu, který bude na Febiofest prezentován, začínali prý zcela od nuly, Garrel ještě ani neměl producenta. „Chtěl jsem s Jean-Claudem pracovat, byl to můj sen, protože je to vyjímečný člověk, má velkého ducha. Myslím, že je génius, přesně zná to tajemství, jak vyprávět příběh pomocí plátna. A film Věrní nevěrní je hra s publikem,“ poodhaluje režisér Garrel a dodává: „Film je vlastně takovým mixem thrilleru, romantické komedie a dramatu. Se scénáristou Jeanem-Claudem jsme chtěli, aby každá scéna překvapila, chtěli jsme si hrát s divákem, aby netušil, co se stane v další scéně. Chtěli jsme, aby se lidé smáli. A na první projekci jsme pak čekali, jestli to tak bude. Když totiž točíte francouzský film a používáte „francouzský vtip“, nikdy nevíte, jak bude reagovat publikum v jiných zemích. Když jsme měli projekci na festivalu v Torontu a po dvou minutách jsem ze sálu slyšel smích, byl jsem šťastný. A jsem zvědavý, jak budou na film reagovat diváci tady, v České republice.“
Když Carrièrovi oznámil, že jede film představit do Prahy, scénárista se mu vyznal, že na Prahu má spoustu vzpomínek a povyprávěl mu jeden příběh: „V květnu 1968 byl v Paříži s Milošem Formanem a nemohli najít klid na psaní, takže se rozhodli odjet do Prahy. Když přijeli, tak sem záhy vtrhly sovětské tanky, takže ani tady na psaní klid nenašli,“ vypráví Garrel a doplňuje: „Jean-Claude se mi přiznal, že pokaždé, když si na Miloše vzpomene, tak pláče. Byli víc než přátelé.“
„Ve svém filmu hraji malou roli,“ prozrazuje Louis Garrel a pokračuje: „Snažím se spojit s dalšími na place. Hraje tam například Lily-Rose Depp. Říkala, že se jí líbí můj předchozí film, tak jsem jí dal přečíst scénář a ona se v postavě našla. Když máte možnost pracovat s hercem, který je stejně starý jako postava ve scénáři, tak je to dobrý začátek. Je ale velmi mladá, a bylo pro nás velmi obtížné se napojit. Chtěli jsme, aby to fungovalo a tak jsem jí třeba říkal, ať nechodí do klubu, a ona se na mě dívala, že jsem hloupý dospělý. Takže s ní to bylo specifické.“ Pro roli malého chlapce pak získal neherce: „Je to syn z pařížské rodiny, kterou znám. Je nadaný, chytrý, tak jsem rodinu oslovil, zda by se mnou chtěl pracovat. Byla to jeho první zkušenost a teď je nesmírně úspěšný, volají mi další režiséři s tím, že ten ‚můj‘ mladý herec je nesmírně dobrý. Hoch se ale zatím chce soustředit na školu a možná někdy v budoucnu se hercem stát.“
Nejčastější otázkou, kterou Louis Garrel v souvislosti s filmem dostává je, jaké je to pracovat s vlastní manželkou? Odpověď je prostá: „Když jsme spolu doma, je to nějaké, a když jsme na place, je to zase jiné. Laetitii jsem na place neznal, bylo to objevné, jako bych pracoval s úplně jiným člověkem. Mnohokrát mě to velmi překvapilo. Je to silná žena, má autoritu, je soustředěná na práci, její výkon má hloubku. Díky filmu jsem objevil nový rozměr své ženy.“ prozrazuje Louis Garrel a dodplňuje: „Už když mi bylo pět let, hrál jsem ve filmu společně se svými rodiči a dědečkem, takže jsem na směsici reálného a pracovního zvyklý. Pro Laetitii to bylo ale na začátku zvláštní, nebylo pro ni snadné se přepnout, a ani to, že se na ni budu dívat jak hraje.“
Po Febiofestu vstupuje snímek do českých kin 4. dubna, distributorem je společnost Film Europe.
Nová role, nový sestřih
Kvůli práci na filmu J’accuse s režisérem Romanem Polanskim, zabývajícím se Dreyfusovou aférou, si musel Louis Garrel ostříhat vlasy, aby mohl nosit paruku. „Je to trochu divné, hraji Alfreda Dreyfuse, který nevypadal jako já a navíc vždycky, když hraju s Romanem, si musím oholit hlavu,“ žertuje herec o svém aktuálním hereckém projektu.
Film nesmí zůstat doma
„jsem velmi rád, že jsem tady v Praze,“ ujišťuje na závěr Louis Garrel: „Chci, aby filmy, které tvořím, cestovaly. Když film zůstane doma, znamená to, že je lokální. A mojí ambicí je, aby moje filmy cestovaly po světě. Film, který zde představuji, potom pojede do Itálie, Španělska, bude promítán v New Yorku. Chci, aby film oslovil každého. Když natočíte film ve Francii, nebo třeba v Čechách, je vždy určité riziko, že budete odkazovat na lokální věci. Uděláte tak jen národní nebo lokální film. Prostě musím udělat film, který je francouzský tím dobrým způsobem, ale ne moc francouzský, aby dokázal oslovit širší publikum. Film musí využívat filmový jazyk, potom je schopen cestovat po světě, a takové filmy chci točit.“
Zdroj: MFF Praha – Febiofest
Napsat komentář