Girl Power: „Jména hloupých na všech sloupích?“

Sobotní premiéra dokumentu o ženském graffiti Girl Power nemohla mít lepší načasování. Veřejností, a nejen v hlavní městě, aktuálně hýbe případ dvojice zřejmě zahraničních writerů, kteří svými tagy zneuctili národní kulturní památku – Karlův most. Co dotyčné vede k vandalismu nebo jen balancování na hraně zákona, a proč si v této subkultuře snaží vydobýt rovnocenné místo pro sebevyjádření stále více žen, napoví právě tento snímek, jenž 27.2. odstartuje v pražském kině Lucerna své turné po českých a moravských městech s malým-velkým odskokem do metropole nad Temží.

Girl Power – detail plakátu
Oficiální zdroj: Girl Power

Graffiti nebo celkově street art je dnes nedílnou součástí měst. Pokud za ním stojí skutečně tvůrčí duch potřebující ventilovat své fantazie, vznikají nonkonformní díla, u nichž můžeme obdivovat talent i řemeslnou zručnost, s jakou dokáží jejich autoři často i v časovém presu vytvořit graffiti se skutečnou uměleckou kvalitou, přitom za použití tak hrubého nástroje, jakým je natlakovaná plechovka barvy. Umí i pobavit, stejně jako upozornit na závažná společenská témata. Samozřejmě, pokud arogantně neprosazuje svoji výpověď na fasádách domů nebo dokonce historických památkách. Tam může potěšit oko jen kulturního barbara nebo vandalismem narušeného jedince.

Graffiti na dnes již neexistujícím opuštěném objektu v areálu Klánovického nádraží
Foto: Zuzana Ottová

Writer Girl

Girl Power je historicky první dokument mapující fenomén ženského graffiti, jemuž jeho autorka a koproducentka Sany věnovala dlouhých sedm let života. Diváky zavede mezi autorky graffiti, zejména pak writerky z patnácti světových měst od Prahy přes Moskvu, Kapské Město, Sydney, Biel, Madrid, Berlín, Toulouse, Barcelonu až po Mekku graffiti – New York. Zachycuje příběhy žen, jenž se, ač by to člověka mimo tuto komunitu nenapadlo, musí vypořádat s typickým macho přístupem, který v převážně mužském graffiti světě panuje. Zároveň sleduje život hlavní aktérky, nechá ji na kameru promlouvat o důvodech, proč se graffiti začala věnovat, jak zasáhlo spolu s natáčením do jejího oficiálního života. Seznamuje také s její rodinou nemající o alternativním životě své dcery sebemenší tušení.

„Na přelomu tisíciletí mi bylo 15 let. V Modřanech jsem dojížděla do základní školy každý den. Byla tam dlouhá tramvajová trať a já si všimla, že na ni každý den přibývají graffiti jména. Jeden den tam byl Ash a druhý třeba Today. Pak jsem šla ke škole a viděla jsem je tam znovu, začala jsem tedy hledat souvislosti. Říkala jsem si, kdo a kdy ty věci dělá a jak vypadá. V té době jsem také nemohla chodit v noci ven, a tak mě to fascinovalo. Začala jsem to na papír zkoušet také a pak jsem začala malovat s mojí kamarádkou. Pak jsme poznaly další holky, co chtěly malovat a založily jsme crew Girl Power. Časem s tím však holky přestaly a já jsem zůstala v Praze sam,.“ vzpomíná na své writerské začátky Sany

„Já jsem nikdy graffiti nedělila na kluky a holky, ale ta scéna dělila nás. Proto jsem se o to téma začala zajímat, rozhodla se podpořit ženy v graffiti atd. Pokud se bavíme o České republice, tak je to rozhodně mnohem lepší, než to bývalo. Dříve mi kluci kradli barvy nebo moje graffiti záměrně ničili nápisy „Vrať se do kuchyně“. To je naštěstí pryč a holkám, co teď začínají, se to neděje. Já maluji téměř 15 let, namalovala jsem toho hodně i po světě. Organizovala jsem v Praze hodně akcí na podporu graffiti komunity, například výstavu graffiti writerek Girl Power Forever, dále výstavu legendární fotografky Marthy Cooper Martha Cooper Files, graffiti street art festival Past Present Future nebo promítání slovenského graffiti videa Show Must Go On. Natočila jsem dokument o graffiti, který jde do kina a bude ho vysílat Česká televize. Pomáhám také dalším menším projektům. V graffiti jsem svým způsobem obstála, dokázala, že to je moje vášeň a životní styl. Takže dnes už nejde říkat, že není pro holky. Bohužel si pořád myslím, že jako holka toho musíš dokázat víc než kluk, nebo být extrémně výjimečná, aby tě scéna přijala. To platí i v  jiných oblastech, kde dominují muži. Celkově dnes maluje víc holek, protože mají vzory, které jim ukazují, že to jde. Na druhou stranu nedávno vyšla knížka All City Queens, která mapuje světovou holčicí graffiti scénu. Ta knížka ukazuje, že holek které u graffiti vydrží a jsou skutečně dobré, je pořád velmi málo. Možná to tak má být. Graffiti, především jeho ilegální část, není pro každého. Je ale úplně jedno, jestli jsi holka nebo kluk. Ale jde o to, jestli v to věříš a děláš to s totálním nasazení,.“ doplňuje důvody, které vedly k natočení dokumentu.

Girl Power – fotokoláž
Oficiální zdroj: Girl Power

Pomíjivý otisk

Dokument vypovídá o vášni, která žene na výpravy za hranici zákona a často i fyzických možností ženy všech věkových kategorií a společenských tříd. Graffiti a zejména psaní tagů je jako droga, místo další dávky je tu neodkladné nutkání zvěčnit svoji přezdívku na další ploše, ideálně na železničním vagónu nebo soupravě metra, které ji povezou po městě nebo ještě dál a uvidí ji spousta lidí. Vezmeme-li, že v úvodu filmu zaznívá, že writeři a samozřejmě i writerky, o nichž dokument především je, jsou hnáni odvěkou lidskou potřebou zanechat na světě po sobě stopu, jako to již činili pravěcí lidé malbami v jeskyních, je jejich snaha poněkud kontraproduktivní. Oproti graffiti totiž pravěké otisky vydržely dodnes. Dost možná to writerům stačí, žijí v konzumní společnosti, kde je nejdůležitější současný okamžik, bod dosažení, na jehož pomíjivosti tolik nezáleží. Zítra už bude v kurzu něco zcela jiného. A možná jsou writeři jen věčnými dětmi, které vyškrabávání svého jména do desek lavic a psaní na okraje sešitů, jímž si krátili nudné vyučovací hodiny, přenesly s sebou do dospělého světa, kde nejsou lavice, ale mnohem víc omezení, která si žádají revoltu.

Graffiti na boční zdi domu na Starém Městě
Foto: Zuzana Ottová

Dokument, kromě toho, že v něm nenajdeme jedinou poničenou domovní fasádu, má jedno plus i vadu zároveň, je vysloveně subjektivním pohledem na ženskou graffiti komunitu i na osamělé vlčice. Jakkoli se tvůrci snaží divákovi podsunout, že Girl Power je nezaujatým dokumentem, který graffiti neobhajuje, jde o snímek, jenž si Sany víceméně udělala pro sebe, je to její portfolio, o němž od počátku věřila, že jí zajistí respekt druhého pohlaví graffiti writerů. Setkáváním s ženskými persónami světového věhlasu, ale i writerkami na podobném nižším stupni prestiže, si sama dodává sebedůvěry a současně prezentuje problémy ženského graffiti jako celku.

Girl Power: Sebevyjádření pomocí graffiti má překvapivě své místo i v muslimském světě
Foto: Girl Power, oficiální zdroj

Právě rozhovory s nejznámějšími představitelkami ženského graffity patří k nejzajímavějším a nejpůsobivějším. Tak, jak jsou jejich povahy různé, v jakém prostředí vyrůstaly, tak i postupem času krystalizoval jejich vztah k této svébytné sebevyjadřovací formě. Zatímco jedna, plna optimismu nasměrovala svoji tvorbu na charitativní pomoc, druhá se rozhodla na graffiti tvorbě tvrdě vydělávat. Sebepopřením, naprosto komerčním způsobem, kdy neváhala využít i tento film pro reklamu svého newyorského obchodu. Dokonce šla tak daleko, že pošlapala vše, co má graffiti jako ilegální platforma zosobňovat – má totiž jediný cíl, aby její značka byla stejně tak známá jako „Hello Kitty“. Je tu i třetí pohled. Jímavý. Ten, který bude běžnému divákovi nejbližší. Writerka Mickey se po narození dítěte z obavy, aby o něj nepřišla, vyvěrající z jejího policejního zadržení, rozhodla se svojí vášní skoncovat. Touha vyrazit si něco napsat v ní však doutná silou sopky.

Poněkud vyhnutá páteř

Vzhledem k tomu, že Sany jezdila po světě pouze s kamarádem Ondřejem Rybárem, který jí byl současně kameramanem i ochrankou a točili kilometry filmu o druhých, změna vyznění snímku přišla patrně až s Janem Zajíčkem, který do projektu vstoupil v konečné fázi, kdy byl osloven, aby dokument pouze „učesal“.

Zkušenému filmaři i jednomu z prvních českých writerů chyběl u dokumentu nosný příběh, a tak se Sany spíš mimoděk stala ústřední postavou a film se posunul z časosběrného dokumentu na docela jinou úroveň. Stal se výpovědí mladé, profesně zpočátku velmi úspěšné ženy, která zřejmě právě pod tlakem „korporátních hodnot“, stanula postupně na druhé straně. Je jakousi Donou Quijotkou současnosti, její boj však postrádá jasný cíl.

V nové podobě současně dokument ztratil cosi ze své autentičnosti, syrovosti, upřímnosti, třebaže Sany jde skutečně s kůží na trh. Posunutím do roviny hraného dokumentu rovněž při sledování vyvstává otázka, a tu si položí každý, kdo se sám pod rouškou tmy nevydává na sprejerské výpravy: „Děvčeti chybí jakákoliv sebereflexe, ba naopak se staví do pozice nepochopené hrdinky. Myslí to při svém vysokoškolském vzdělání vážně, je tak zahleděná do sebe?“ Tím jí, alespoň v očích veřejnosti, scénárista Zajíček prokázal medvědí službu. I když, vše nasvědčuje tomu, že běžnému divákovi film stejně není určen, že mu jde jen o mediální prostor.

Zajíček jako writer ilegální tvorbu obhajuje:„Grafitti je kontroverzní proto, že nerespektuje soukromé vlastnictví, ale zároveň se tak děje velmi romantickým způsobem. Jde vlastně o rebelii proti většinové společnosti. Přesto má smysl být rebelem, protože rebelie a vzdor proti zažitým normám je jedním z hnacích motorů vývoje společnosti. K opravdovému štěstí ale potřebuje člověk stejně žít v pravdě, a to za každých okolností. I přesto, že je jeho jednání sebezničující.“

Nu, musí být velký snílek, když v tomto přístupu nachází romantiku. Zejména v tvrdém střetu ženského a mužského graffiti světa po ní není ani zdání. Jde o zákon džungle. I když ta umí být minimálně svými scenériemi na rozdíl od betonové šedi a špinavých dopravních dep sakra romantická. A jak přišel na to, že psát všude svůj tag je rebelie posouvající společnost dál, těžko říct. Vždyť komentováním této potřeby vzniklo už dávno jedno české úsloví. Malby graffiti, oproti egomanským tagům, jsou samozřejmě v jiném levelu a skutečně mohou mít výpovědní hodnotu.

Co je krása, co je umění?

Sany. Stále stejný podpis – tag, do neomrzení psaný sprejem na boky vagónů či zdi, a přitom se v dokumentu ptá matky proč má ráda květiny, proč je pěstuje, zda jí to stačí ke štěstí a proč má nejradši tak obyčejný květ jakým je hortenzie (?). Filozofii graffiti v dokumentu formulují jako protiváhu stále hojnějších reklamních ploch, jako přinášení barev do šedi měst a pak tuto příjemnou ideu autorka shodí naprostým přezíráním výtvorů přírody, na něž nemá žádný ani renomovaný výtvarný umělec, natož sprejer.

Možná to vypovídá o tom, že writeři vnímají svět kolem sebe nějak jinak, nedokážou se radovat z přirozené krásy, pinoží se za nějakým klamem. Pro prchavou chvíli vrcholného uspokojení jim stačí vidět svůj podpis nepřehlédnutelný ve veřejném prostoru. A tak se vlastně nevědomky staví na roveň reklamních agentur, které koupěchtivým, snadno zmanipulovatelným občanům vnucují jiný, údajně lepší svět, než jaký kolem sebe vidí nebo si ho mohou vytvořit, a hlavně zadarmo.

Falešná hra s králíkem Rogerem

V závěru si divák položí ještě jednu otázku: „Nehrají s ním autoři dokumentu hru ne nepodobnou jako ve slavném filmu? Nevodí ho za nos? Nebo Sany, coby člověk vyhledávající nebezpečí, ráda balancuje na hraně nebo je snad dokonce tak naivní,že si to, že je jen krůček od prozrazení identity, která může vést k zatčení, nepřipouští?“ Nasazená maska i během novinářské projekce tu vyznívá více jako úsměvná hra, jako podpora kouzla zakázaného, neznámého, které má dokumentu přidat tajemný nádech. Mohlo by to i fungovat, kdyby se Sany striktně držela v pozadí a nebyla v graffiti světě veřejně známou tváří, kterou bez masky najdete na internetu na nejednom snímku z oficiálních akcí, na nichž se autorsky podílela.

Tak jako tak, všeobecná ztráta anonymity na sebe nenechá dlouho čekat. Maximálně do chvíle, než snímek, jako jeden z producentů pustí na obrazovky Česká televize. Matčinu zahrádku asi pozná nejeden příbuzný nebo rodinný přítel.

Sany
Foto: Girl Power, oficiální zdroj

Sečteno a podtrženo

Sany chce být slavná, jen ještě pořád nepřišla na to, jakou cestu za slávou zvolit. Určitě je sympatické, že jí nestačí kariérní postup v rámci konzumního stáda, pro jehož členy je vrcholem štítek se jménem na dveřích vlastní kanceláře s výhledem na město, jak to mnohokrát viděli v mainstreamových titulech americké provenience. Ale na to proslavit se, či lépe řečeno získat skutečné uznání něčím osobitým, vycházejícím z vlastního já, těžko postačí vypisování svého jména na každou volnou, ideálně putující plochu. Je to pak vlastně jen alternativa onoho štítku na dveřích. Pro kterou cestu se Sany nakonec rozhodne? Čas nám to dá zřejmě brzy vědět.

Dokument jí může pomoct jít za svým snem živit se graffiti. Vlastním asi ne, ale přizvání k dalším projektům na sebe nenechá dlouho čekat, zejména když je ve hře genderová tématika. Za tu buldočí odhodlanost a vytrvalost, kterou při tvorbě Girl Power ukázala, si to Sany zaslouží.

Další info na stránkách projektu

Hodnocení: 60 %

Zuzana Ottová

Zdroj: Girl Power