Díra u Hanušovic: Idealizovaná představa neidealizované vesnice

Již první indicie dávaly na srozuměnou, že nový český film, který vstupuje do kin tento čtvrtek, tedy 24. července, přesně zapadne do šablony české kinematografie posledních dvou dekád: bezútěšné prostředí zapadákova nebo periférie, hrdinové lůzři a outsideři, které zpodobní někdo z osvědčené čtyřky herců Trojan-Vilhelmová-Liška-Geislerová, plus nějaký ten slovenský kolega pro demonstraci integrity dvou spojených a zase rozpojených národů, vše okořeněné opakujícími se vulgárními hláškami. Naděje, že pod taktovkou Miroslava Krobota nebude snímek jen dalším sypáním popele na hlavu a ukazováním se ve světle životní i duševní úrovně téměř třetího světa, však zhasla hned s prvními minutami projekce. Škoda.

Díra u Hanušovic – Maruna a Jaruna v podání Tatiany Vilhelmové a Lenky Krobotové
Foto: Evolution Films, oficiální zdroj

Verdikt mírně znuděného diváka pro ty, kteří se nechtějí zdržovat čtením celé recenze

Příběh bez děje, bez začátku a konce by měl mnohem větší naději na úspěch na divadelních prknech. Vymezený prostor by nutil k hlubšímu vykreslení postav a snad by zde vykrystalizoval v hodnotnější sdělení. Takto jde jen o zachycení bravurních hereckých výkonů (pomineme-li dialekt) na zbytečných metrech filmu. Divák by ušetřil nemalý peníz za lístek, kdyby si stoupl na několik minut před venkovskou nalévárnu, v níž by si hrdiny z okraje společnosti, kteří by mu přehráli téměř totožný obsah filmu, zakrátko našel.

K poměrně ostrému úvodu se patří uvést asi tolik: recenzování je nevděčná úloha pokud má člověk svědomí a dokáže se vcítit do kůže autorů, kteří s ní jdou prostřednictvím své tvorby na trh. Ví, kolik hodin úsilí, nervů i pochybností je vznik díla stál a jak rychlé je naopak jeho shození. Takže popořádku.

Snímek je zasazen do blíže neurčené zapadlé vesnice na Jesenicku, které jako místo děje samozřejmě nebylo náhodné. Jde o prostředí, jež autoři scénáře Miroslav Krobot a Lubomír Smékal důvěrně znají a vnímají ho jako kraj se specifickou dramatičností vzhledem k tomu, že patřilo do Sudet, v nichž byl za války i po ní narušen staletý vývoj umělým dosídlováním lidmi bez přirozených vazeb. Vizi autorů co se atmosféry i územního uspořádání týče přesně naplnila reálná obec s necelou stovkou obyvatel, která má i dnes na svých webovkách uveden dvojjazyčný název Vikantice/Weigelsdorf.

V ní se prostřednictvím filmového plátna divák setká s Marunou a Jarunou, dvěma povahově odlišnými dcerami osamělé matky, která neváhá typicky kuplířskou strategií udat jednu z dcer postaršímu Němci, který se ve vesnici náhle zjeví, aby převzal majetek po zemřelé sestře. Druhá dcera se o sebe „umí“ postarat, ovšem nikoliv podle představ matky. Nutno dodat podle žádné normální matky. Pak tu máme starostu Juru, který jím být nechtěl, jeho naivního poskoka Olina, jakousi obecní živou hračku, partnerský trojúhelník lesních dělníků mentálně již na úrovni biologického preparátu a pokrývačskou rodinnou firmu, v níž jablko nepadlo daleko od stromu, nicméně řemeslo není to, v čem se geny projevují. Dál se tu motá několik postaviček včetně pro vesnici, kde v popelnici určitě nenajde ani skrývu chleba, zcela nesmyslné partičky bezdomovců. Spojovacím článkem mezi všemi a to v mnoha případech doslova, je Maruna, která své profesní schopnosti degradovala ve výčepu. A přestože je přáním autorů, aby vyzněla jako pozitivní hrdinka, která má otěže svého života pevně v rukou, z několika málo scének je jasné, že je jen jednou z mnoha žen, které nemají vůli se svým životem něco dělat a raději padají dolů, protože to nevyžaduje žádnou námahu, ale přesto by si přály tradiční model rodiny s chlapem, o kterého se mohou opřít.

Díra u Hanušovic – pokrývači otec a syn Kódlové v podání Jána Kožucha a Lukáše Latináka se starostou Jurou, kterého hraje Ivan Trojan
Foto: Evolution Films, oficiální zdroj

Když divadelník a psycholog spojí síly

Miroslav Krobot, divadelní režisér a současný umělecký vedoucí Dejvického divadla, známý i několika výraznými rolemi v českých filmech, natočil svou filmovou prvotinu Díra u Hanušovic podle scénáře, který napsal společně se spolužákem z gymnázia, dnes renomovaným psychologem Lubomírem Smékalem. Ten k námětu řekl: „Většina postav je naší zhuštěnou zkušeností, jejich předobrazem není jediná osoba, ale osoby podobného typu, se kterými jsme se potkávali nebo o nich slyšeli. Ve filmu se objeví několik situací, které se skutečně staly, byť třeba za odlišných okolností a pro náš příběh jsou tak trochu přizpůsobeny. Takový předobraz má například příběh Ladina, Balina a Laďovy staré a některé situace, do kterých se dostává Olin. Většinou se ovšem jedná o volnou inspiraci tím, co jsme vnímali, a fabulování příběhu, s nímž jsme tak trochu žili. Na autenticitě příběhu se ale rozhodně podílelo obsazení některých menších rolí našimi kamarády, kteří pocházejí přímo z Jesenicka.“

Jednotný způsob vyjádření společné představy pak popisuje Miroslav Krobot takto: „Luboš mluví v souvislosti s Dírou U Hanušovic o tématu moci a bezmoci především ve smyslu schopnosti dokázat rozhodovat či nerozhodovat o svém osudu. To je jednoznačně univerzální téma, ale bylo nám jasné, že nejlíp se k němu vyslovíme prostřednictvím maximálně konkrétního prostředí a věrohodných postav. Proto mluví postavy v nářečí a příběh se odehrává v tak konkrétním prostředí. Chtěli jsme se dopracovat univerzálnosti tématu zobrazením každodennosti, možná i banality a směšnosti. Svět malé vesnice je pro vyznění filmu zásadní, protože postavy jsou svou jednoznačností dostatečně radikální i průhledné a současně jsou – doufám – originální a například pro městského člověka i ‚exotické‘.“

Kameňák pro sofistikované

Nu, mně jako městskému člověku postavy nijak exotické nepřipadají. Jsou všude kolem nás, ve větším či menším uskupení, s jiným dialektem, který je však vždy vrchovatě doplněn univerzálním označením kastrovaného skotu, které už není pouhým dřívějším ekvivalentem tečky, ale pomocným slovem, bez kterého by tito vzdělanci napříč sociálním spektrem nesestavili jedinou větu. Podobně nezastupitelným jako ‚stop‘ v telegramu.

Každodennost a banalitu zažíváme téměř všichni. Na to, aby ukázal život v místě, jehož staletý vývoj narušilo umělé dosídlování lidmi bez přirozených vazeb, nemusel Miroslav Krobot opouštět svou současnou domovskou Prahu decimovanou nájezdy zlatokopů z vlastních řad i cizinců. Beznaděj, která v ní obyčejného člověka denně obklopuje, by našel na každém metru, pokud by se vyhnul finančním domům a rezidenčním čtvrtím. Nemusel by dolovat beznaděj tam, kde není – u retardů, kteří by životní cíl hledali vždy jen na dně sklenice. Opravdový zmar je totiž tam, kde se lidé snaží, ale jejich byť i jen pragmatické sny jsou decimovány těmi, kteří si je na úkor druhých přišli třeba právě do hlavního města co nejrychleji splnit. Starousedlíkům pak zbývá jen každodenní nejistota existence a pohled na organizovaně chátrající a záhy mizející rodné město, na něž si brousí zuby nekonečněhlavá saň „volného trhu“, která se odtud rozpíná do všech koutů země.

Exotika se tedy nekoná, jako nastavené zrcadlo podobným nešťastníkům se také mine účinkem, protože ti se v něm jednoduše nepoznají. Tudíž se klube klasická otázka: „Komu to prospěje?“. Asi nejtrefněji svoje pocity z filmové projekce, z toho čím měl pro diváka film být, shrnula uživatelka ČSFD vystupující pod přezdívkou LuccinyFilmy: „Kameňák pro sofistikované aneb kterak Dejvičáci imitovali hanácký dialekt.“ Jak moc dobře se herci poprali s hanáckým nářečím mi soudit nepřísluší, přesto alespoň zpočátku mně jejich dialogy připomínaly vystoupení snaživých prvňáčků z recitačního kroužku nebo se tu přímo nabízí paralela s Olinovou snahou naučit se německy.

Díra u Hanušovic – Jaroslav Plesl jako prosťáček Olin
Foto: Evolution Films, oficiální zdroj

Po herecké stránce ovšem není co vytknout, naopak, všichni byli ve svých úlohách uvěřitelní. I hlavní hvězdě, Tatianě Vilhelmové vidle tak nějak přirostly k ruce. Johanna Tesařová je skutečně tou autoritativní zahořklou matkou, jíž dcery nedokázaly naplnit do nich promítnuté vlastní ambice. Lenka Krobotová je jednodušší, submisivní dcerou, která však díky povolání zdravotní sestry silněji vnímá špínu reálnou i myšlenkovou a ač je ve filmu vlastně ukazována jako zrádce, jediná má odvahu se ze začarovaného kruhu rodinného stereotypu vymanit, a záleží jen na ní jak svou nepříliš zářnou příležitost dokáže v dlouhodobém horizontu využít. Ne nepodobný je jí svým způsobem prosťáček Olin v bezchybném ztvárnění Jaroslava Plesla, který je bržděn na jedné straně opičí láskou své matky, na druhé přehlížením a mnohdy až šikanováním ostatních obyvatel vesnice. Lůzrovský starosta v podání Ivana Trojana nemohl dopadnout lépe. Ukázka typicky neschopného blbce bez názoru a jakékoliv autority jako prvotního předpokladu pro funkci, který si chodí své mindráky léčit na posed. Simona Babčáková v kritikách vyzdvihovaná jako nejlépe ztvárněná postava, má však coby Laďova stará jeden handicap, jde jen o figurku, byť ve své tragice zásadní, jež by ale neměla přerůst hlavní hrdiny. Kdyby je ovšem film měl.

Díra u Hanušovic – Jura a Laďova stará – Ivan Trojan a Simona Babčáková
Foto: Evolution Films, oficiální zdroj

Režisér Krobot uvedl, že výběr herců byl pro něj sázkou na jistotu, jež měla vyvážit nejistotu jeho režijního debutu. Tento tah mu stoprocentně vyšel, stejně jako pomalé tempo a chápavá kamera Jana Baseta Střítežského. Co se příliš, z mého osobního pohledu, nepodařilo, je humor. I když se režisér dušuje, že měl být nenápadný, ne za každou cenu, opak je pravdou. Rádoby humorné situace těžící z emočně vypjatých scének, opět prodchnutých vulgarismy či opakující se vstupy senilního důchodce, jenž všude chodí pozdě, ale kterých pro dosažení kýženého efektu je buď příliš málo nebo naopak moc, jsou zase jen režisérovou sázkou na jistotu, která ale najde patřičnou odezvu paradoxně pouze u té části publika, jenž do kina pravděpodobně nepůjde „na Krobota“.

Absence kostry příběhu by nemusela být až tak na škodu, kdyby měl film co říct, jenže při Díře u Hanušovic nabudete dojmu, že jste jen omylem vystoupili z autobusu jinde než jste měli, a tak než pojede další spoj bloumáte po nejbližším okolí, u hospody otřete mastnou tabulku v okně a kouknete dovnitř, se stejným voyerským úmyslem se podíváte do baráku k Maruně nebo na ouřad či ke trojici největších notoriků. Víte, že se to nesluší, ale uděláte to, i když vás to vlastně nijak moc nezajímá a za pár hodin vám tyto nicotné výjevy nahradí v mysli jiné se srovnatelně jepičím životem.

Moc a bezmoc nebo jen lenost a letargie?

I když nemáte nijak prudérní názory a v životě se držíte hesla: „žít a nechat žít“, přesto vás tu asi zarazí, když jsou flegmatičtí flákači a alkoholické trosky označovány za hrdiny, prakticky oslavováni za to, že nezdrhnou, že tu svůj čas stupidně maří a těch několik pokusů o aktivitu je předem odsouzeno k zániku.

Autoři scénáře Miroslav Krobot a Lubomír Smékal vnímají Díru u Hanušovic jako film o lásce a naději a jako výraz respektu k těm, co zůstávají. Maruna je pro ně hrdinkou, protože namísto povolání učitelky otevře každý den pro pár alkoholovou demencí postižených štamgastů hospodu, kterou by v reálu musel každý hygienik zavřít už při pohledu z návsi, její rodný dům si s pracovním prostředím příliš nezadá, a odvážně do toho svrabu přivede dítě, pro které nemá vyřešenu otázku biologického otce, ale jedno ví jistě, byť řečeno s nadsázkou, bude-li to holka, bude „třetí kurvou v řadě“. Nu, jestli je, jak je tu divákovi předkládáno, toto jako využitá šance, nesmíření se s osudem, pak skutečně všichni směřujeme „do díry“.

Díra u Hanušovic – Hynek Čermák a David Novotný jako bratři Ladin a Balin
Foto: Evolution Films, oficiální zdroj

Díra u Hanušovic díru do světa neudělá

Mezi partnery filmu je uváděna Česká televize, a to je přesně odpovídající platforma pro snímek jako je Krobotova filmová prvotina. Obsah filmu z pohledu veřejné prezentace nutí k zamyšlení proč se nemůžeme divit, že se naše republika stala odložištěm všeho nepotřebného, nekvalitního a lidé levnou pracovní silou, otroky zahraničního kapitálu a dokonce i těch, kteří jimi byli sami ještě nedávno. Pokud se takto jako národ vidíme a prezentujeme, nemůžeme nic lepšího očekávat. I tady totiž platí prověřená pravdivost přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.“

Úsměvná notička na závěr

Ve filmových titulcích tvůrci předčili americkou produkci. Děkují v nich totiž i autobusové zastávce. Doufejme, že šlo v jejich případě o povedenou nadsázku.

Osobní projekce

Maruna sice pověsila kantořinu na hřebík dřív, než jí mohla ovlivnit zatím okolím nezkažené dětské dušičky, na mě ale výchovný dopad rozhodně měla. Ještě v setmělém prostoru kinosálu jsem si promítla sebe a slíbila si, že až dojedu domů, nepopadnu jako ráno ve spěchu šortky se zelenobílými pruhy a triko s pruhy pro změnu červenobílými. Nechci za pár let zjistit, že bydlení na vesnici semlelo i mě, holku křtěnou Botičem.

Zuzana Ottová

Zdroj: Evolution Films