Média se poslední rok nechtěně mění ve vydavatele nekrologů, a vzhledem ke žni, kterou obávaná postava s kosou letos světu showbyznysu přichystala, tomu nebude v závěru roku stejně jako na jeho počátku jinak ani na našem webu. Osobností, které tu s námi budou již jen prostřednictvím své tvorby, je v roce 2016 hned několik desítek. Jen seznam jejich jmen by vydal na celý článek. V něm si každý může najít „toho svého umělce“, po němž je mu teskno, s nímž pocitově ztratil i kus dětství, mládí. A každý si tak sestaví jiný seznam, s jiným pořadím jmen. Pro mě je tím nejaktuálnějším jménem, a doufám, že alespoň na dlouhou dobu posledním, Debbie Reynolds. Včera se odebrala do jiné galaxie za svou dcerou, která byla, tak jako pro každou matku, její princeznou. Princeznou však byla Carrie Fisher i pro miliony fanoušků slavné vesmírné ságy Star Wars. A Debbie Reynolds byla zase pro mě královnou. Tance a stepu.
Můj letošní vzpomínkový seznam se začal neúprosně plnit již v prvních dnech roku. První místo v časové ose si hned čtvrtý lednový den zajistil Michel Galabru, velitel Četníků a také hokynář Emil z Velkého bazaru s milovanými cvoky mého dětství skupinou Les Charlots, vrátný od Maxima i dobrácký komisař Grimaud, kterého by Policajt nebo rošťák divizní komisař Stan Borovitz oblafnul při první příležitosti. Ano, po tomto dobrosrdečném bručounovi, tolik připomínajícím Méďu Béďu se mi bude navždycky stýstat.
Než jsem si dala dohromady slova, kterými bych jeho skon na stránkách e-Newspeaku okomentovala, přišel šok, který zasáhl celý hudební svět. Planeta Země už začala být Ziggymu Stardustovi malá. Albem Blackstar se s ní symbolicky David Bowie navždy rozloučil. Ale stále bylo smutku málo.
Jen o čtyři dny později, takřka současně s první informací o novém ročníku Febiofestu, přišla těžce uveřitelná zpráva, že filmový i skutečný svět opustil Alan Rickman. Vždyť na předchozím Febiofestu tento charismatický a přesto skromný gentleman hýřil plány, vtipem i sebeironií. Král Slunce v Králově zahradnici. A Slunce náhle zašlo. Musím si znovu pustit jeho syrový režijní debut Zimní host.
Po měsíci přibyl na seznam Bořek Šípek, jehož umělecké sklo a nábytek na nás na konci osmdesátých letech působily na vyprahlé dosud normalizační designérské scéně jako zjevení. Alespoň si stihl zahájit svou předsmrtnou výstavu v Tančícím domě. Své memento.
Přišel květen a s ním i další rozlučka. Tři týdny před svými 86. narozeninami zemřel Adolf Born. Kolikrát jsem nad textem k zahájení jeho samostatných i společných výstav bědovala, co že tam mám napsat, když je sice zábavný a bravurní malíř a grafik, ale jede tak nějak pořád v jedné lince. A najednou jsem psala nekrolog. Věty sice padaly do klávesnice samy, ale o nic lehčeji mi je ruce do článku nvkládaly. Vždyť následující den měl pro virtuální galerii ArtForum připravovat díla pro svou narozeninovou výstavu. Neúnavný obhajovatel monarchie to již nestihl. Pracovitost mu ale patrně velela i v posledních okamžicích. Dokončil alespoň rozpracované dílko a teprve poté usnul navěky.
Vrátit se musím ještě do dubna, tehdy mě zarmoutilo oznámení o tom, že svůj bohémský život dobojoval Boris Hybner. Myšlenky letěly čtvrt století nazpátek, kdy pro nás studenty pantomimy a to včetně jeho dcery Vandy, byl napůl bohem. K jeho modernímu, zábavnému pojetí tiché divadelní disciplíny, jemuž však nechyběl bezbřehý smutek klauna, jsme vzhlíželi. Jako by to bylo včera.
Kostitřaska ještě neměla dost a z reálného světa, nikoliv ze vzpomínek, mi vymazala dva pány, kteří uměli rozdávat radost, první z nich i rány. Hrdinové ztřeštěných komedií mého dětství a mládí – Bud Spencer a Gene Wilder. Dobrácký hromotluk, který když se rozlobil, uměl být i zlý a křehký mimoň, který si také někdy uměl sjednat pořádek, třeba louskáčkem na ořechy. Pamatujete? Chtělo to jen dobrý kontakt. Posledním z herecké trojice, jež nás opustila v druhé půlce roku a bezpochybně patří na můj seznam, byl Robert Vaughn. Ve vzpomínkách dětského filmového diváka bude jednou provždy jedním ze Sedmi statečných. Na plátnech kin i tehdy ještě černobílých obrazovkách jsem se s ním setkala i později, v Mostu u Remagenu, Bullitově případu či Skleněném pekle. Pak mi na dlouho zmizel z obzoru, aby se vrátil jako zralý muž se zkušenostmi a fištrónem, prostě Podfukář jak má být. Jsem za to pozdní setkávání u klasicky britsky pojatého seriálu ráda.
A to je snad pro letošek konec sezmamu, vážení čtenáři.
I když na něj jsem si nechala dámu, která mě podobně jako posledně jmenovaný herec bavila od mládí do současnosti. Či mi spíš učarovala. Králi i kouzelníky taneční scény pro mě byli a budou Fred Astaire a Gene Kelly, královnami Ginger Rogers společně s Debbie Reynolds. Když jsem si minulý pátek přečetla, co postihlo herečku Carrie Fisher, myšlenka mi zaletěla k její matce Debbie Reynolds. Když pak noviny přišly s informací, že filmová princezna Leia infarktu po čtyřech dnech podlehla, říkala jsem si, zda může dáma v pokročilém věku takovou ztrátu unést. Přežít své dítě, byť je mu šedesát, je pro rodiče vždycky tím nejstrašnějším, co se mu může stát. A Debbie, ta skvělá tanečnice, stepařka, a v dalších letech především herečka, tento krutý manévr osudu neunesla. Přežila svou dceru o jediný den. Jako by scénář psal sám Hollywood. Zítra a pozítří ji v televizi můžete vidět v její nejslavnější roli. Jako Kathy Selden ve slavném muzikálu Zpívání v dešti, kde byla v pouhých dvaceti letech mladičkou, leč rovnocennou partnerkou o polovinu staršímu Genu Kellymu a o sedm let staršímu Donaldu O’Connorovi. Podívejte se na jejich ikonickou „pohovkovou“ scénu: „Good Morning“ ze Singin‘ in the Rain z roku 1952.
Matka ve skutečnosti i ve filmu
Debbie Reynolds však dokázala opustit usměvavou pružnou uličnici a přeorientovat se na charakterní role, byť komedie pro ni zůstala tou nejlepší parketou. Doslova do života mi vstoupila před lety, neznámým a nenápadně pojmenovaným dílkem Matka, kde si zahrála, jak jinak než matku, zablokovaného spisovatele, kterého hraje současně režisér snímku Albert Brooks, letitý kamarád Carrie Fisher, jejímž prostřednictvím Reynolds roli matky nabídl.
Dnes dvacet let stará komedie vypráví o matce a dvou synech, kteří jsou na ní každý jiným způsobem závislí. Starší ji obviňuje prakticky z celého pokažného života, zejména ve vztahu k ženám a psaní. Mladší, kterého představuje další můj oblíbenec hrající většinou jen těžko snesitelné sobce (ovšem pro jeho čerstvého doktora Joela Fleischmana v bezvadném absurdním seriálu Zapadákov, jehož do personálních sítí ulovil starosta zapadlého aljašského městečka Cicelly, a který má jediný zájem, dostat se od těch neotesaných buranů co nejrychleji zpátky do civilizace, mám jisté pochopení), Rob Morrow je na matce nezdravě závislý a starší na něj navíc žárlí. Spisovatel pojme nápravu po svém intelektuálním způsobu, k matce se nastěhuje, dokonce do svého dětského pokoje a snaží tímto experimentem pochopit a srovnat jejich podle něj problematický vztah. Což matka samozřejmě nechápe.
Vtipných situací, v nichž si leckdy samotní protagonisté připadají poněkud trapně, je tam skutečně dostatek, přesto nejde jen o konverzační komedii, o jednohubku. Beatrice Henderson, o níž se během filmu zpívá ve variaci na kultovní Mrs. Robinson Simona & Garfunkela z filmu Absolvent (kde opět intervenovala dcera Carrie, tentokrát u svého vývalého manžela Paula Simona, aby získali práva na upravení písně), je prototypem stárnoucí matky, kterou máte, měli jste nebo budete mít pravděpodobně doma. Nebo jste jí vy samy. Pokud se na film podíváte se svým dospívajícím nebo dospělým dítkem, nedivte se, když se na vás během scén s nabízením jídla včetně „armádních“ zásob, z nákupů v supermarketu či náhodných setkání se sousedkami vyzývavě a zachmuřeně zahledí. Prostě vás tam uvidí nebo obráceně, uvidíte tam svoji matku. Ano, i můj syn mě tam našel. I já si vzpomněla, s čím mě obdobně rozčilovala máma a babička. A úplně stejnou situaci, konverzaci, která se postupně posune někam mimo smysl, zachytila rodinná kamera kdysi u Belmondů, jak dokládá loňský dokument Belmondo Belmondem. Ta přehnaná starostlivost, generační propast, říkejte tomu jak chcete, je to tam.
Je to současně nastavené zrcadlo, díky němuž můžeme jedni druhé pochopit. Omezit konflikty, prostě při společných setkáních ubrat plyn. U nás po tomto filmu zdomácnělo označení „sladký zub“ pro stále nabízené, nikým nechtěné, nejlépe dávno prošlé potraviny. A to jsem ještě nezmínila používání moderních technologií. Debbie Reynolds je v roli matky kouzelná. Občas je na zabití, občas je na zabití synek spisovatel, stále na zabití je mladší Jeff, mamánek a chodící kalkulačka v jednom. Zejména, když vám mnohá scéna připomíná vztah matky a bratra vašeho muže. Matka má ale i jedno skryté tajemství, překvapení, díky němuž se na spisovatelově žebříčku neuvěřitelně posune výš. Jestli vás tenhle snímek minul, máte rádi komedie a konverzačky s inteligentním humorem zvlášť, budete mít rádi i Debbie Reynold, i když jste si o ní možná poprvé přečetli až v posledních hodinách v souvislosti s jejím skonem a skonem její dnes slavnější dcery.
Na počátek příštího roku je avizován dokument o nich obou, o jejich vztahu – Bright Lights: Starring Carrie Fisher and Debbie Reynolds. Škoda, že se uvedení dokumentu nedočkaly. Hořkosladký příběh prý bude v souvislosti s jejich dramatickým skonem trochu kontroverzní vzpomínkou. Tak jako tak vzpomínejme na Debbie Reynolds, i na všechny v našem osobním seznamu hvězd a osobností v dobrém a nejlépe s potěšením, radostí i smíchem, který uměli vykouzlit. A přejme všem našim blízkým i těm, jenž máme rádi, i když je známe jen díky filmu, televizi a internetu, a kteří jsou na seznamu živých, aby na něm ještě předlouhou dobu zůstali. Přejme to ostatně i sami sobě. Co víc si lze do nového roku přát.
Zuzana Ottová
Zdroj: Wikimedia Commons, IMDb
Napsat komentář