David Bowie: Návrat do Země Nezemě

Zprávu, která svou nenadálostí a o to větší úderností ochromila celý hudební svět, přinesla všechna velká média. Následující řádky tak nejsou výčtem úspěchů umělce políbeného snad všemi múzami, ale subjektivní vzpomínkou na excentrickou osobnost, která se výstřednostmi snažila popasovat se svým nadprůměrným nadáním, ale díky němu zároveň viděla dál než do přední řady nasvícené pódiem. David Bowie odešel nedlouho poté, co dovolil svému vnitřnímu já dospět. Tak to na krutém světě chodí, proto je nasnadě věřit, že se vrátil tam, kam utíkají děti, které nechtějí vyrůst.

David Bowie na festivalu "Rock in Chile" 27. září 1990 Foto: Jorge Barrios/Wikimedia Commons

David Bowie na festivalu „Rock in Chile“ 27. září 1990
Foto: Jorge Barrios/Wikimedia Commons

 

Přes bouřlivé mládí, v němž nechybělo nic, co dělá rockera rockerem, tedy drogy, nevázaný sex a další pikantnosti, jenž jsou růstovým hormonem bulváru, který je zase výtahem na výsluní showbusinessu, se David Bowie postupně vypracoval v nezařaditelného multiumělce, jehož vzezření i projev mají neuvěřitelné rozpětí od nadpozemské bytosti přes nonkonformního bisexuálního hudebníka po uhlazeného člena sněmovny lordů.

Poprvé, kdy jsme ho mohli u nás oficiálně poznat, bylo prostřednictvím jeho již patnáctého studiového alba Let’s Dance, vydaného v dubnu 1983, které se nějakou záhadnou zásluhou dobrých múz dostalo i na pulty českých obchodů. Fotka blonďatého boxera patrně postačila jako dokonalá kamuláž k tomu, jak sem propašovat ikonu pokleslé západní kultury.

 

Bytost z jiného světa

Možná víc než k hudbě, byl David Bowie předurčený pro svět stříbrného plátna. Ostatně jeho vystoupení nikdy nebyla „jen“ o zpěvu. Androgynní nepozemský zjev korunovaný odlišnou barvou očních duhovek, jež byla trvalou připomínkou dávného boje o lásku, a znepokojivým úsměvem, sice nejprve šokoval i zaujal v hudebních show a na přebalech rychle přibývajících elpíček, ale plně se mohl uplatnit až ve filmech. A filmech velmi dobrých, kde jméno stále populárnější pěvecké hvězdy nebylo jen obyčejným kalkulem na přilákání diváků.

Mimozemšťan Ziggy se z pódií přenesl před kameru, ale jako Bowieho alter ego jím zůstal i v hudebním světě. Bledá tvář, hubená postava a upíří výraz, který mu dodávaly výrazné řezáky, usazené na místě běžných „dvojek“, daly charakteristické rysy další postavě – upíru Johnovi. Píše se rok 1983 a David Bowie má na svém hereckém kontě i jednu výraznou postavu z masa a kostí – majora Cellierse, na jehož „veselé Vánoce“ v zasypané jámě si v období svátků musím každoročně vzpomenout. A i když se zdá, že nespoutaná hudební hvězda má do lampasáka daleko, stačí si uvědomit, že byl přesně takovým elegantním blonďákem v britské uniformě po jakých po osvobození vzdychala snad všechna česká děvčata. A ten obraz „prince nikoliv na bílém koni“ si s sebou nesla až do stáří. Potvrdila to i máti, když nemohla odtrhnout oči od první stránky časopisu Melodie z roku tuším 1987, kde se Bowie představil už ve své elegantní podobě s kratšími vlasy a v bílém obleku. Byl pro ni jasným připomenutím oněch anglických frajerů, co se sem dostali se spojeneckými vojsky v pětačtyřicátém. Kdyby tak tušila, co je David za kvítko …

Ano, neměl to být výčet, ale nevzpomenout si na jeho Andyho Warhola, ale i Nikolu Teslu prostě nejde. A samozřejmě i na kultovní Twin Peaks. David Bowie provázel životem prakticky tři generace. Ať už chtěli nebo ne, přesahem své tvorby ovlivnil i nespočet moralistů, kteří velkému duchu nedokáží odpustit ryze osobní prohřešky, které ve své podstatě ubližovaly jen jemu a jeho spolukumpánům. Je tomu tak po staletí, před Bowiem si kalich hořkosti po okraj naplnění pohoršenou veřejností vypil lord Byron a po něm Oscar Wilde.

I mně vadí, když se z lidí stávají trosky kvůli nejrůznějším závislostem, když nedokáží jít světem se zodpovědností za sebe i okolí, ale nedá se nic dělat, bez všech těchto excesů by právě géniové nedokázali vytvořit díla, na něž bude celý kulturní svět hrdý po další staletí. A pro pochybující snad jen vyjádření smutku od muže, od něhož byste jen stěží čekali, že se otevřeně přizná, že na Bowieho písních vyrůstal, že ho velice ovlivnily – od arcibiskupa z Canterbury.

 

Chlapec, co odmítal vyrůst

Co do výčtu jeho filmových rolí mi v nich osobně bude jednou provždy chybět Peter Pan. Tedy jeho dospělá verze, třeba jako v Hookovi, která se jen tváří, že už na magickou moc fantazie zapomněla, a zatím jí touha po dobrodružstvích bublá pod oblekem dodávajícím důstojné vzezření. Když jsem před lety malému synovi četla tuhle nádhernou knížku ve vydání doplněném skutečně pohádkovými ilustracemi Anne Grahame Johnstone, vyvstala mi okamžitě jako dospělá podoba hubeného rozježeného kluka v oblečení ze sešitých listů a s typicky zašpičatělými oušky – postava Davida Bowieho.

 

Když Blackstar září

Jakkoliv byl David Bowie tělem i duší provokatér, nemyslel vždy jen na to jak prezentovat sebe. Už v roce 1974 mu nedal spát George Orwell. Lidské počínání a rozpínavost mu bylo proti srsti a veřejnost pobuřoval i svými výroky, že doufá, že lidstvo brzy vyhyne a zvířata budou mít konečně klid na Zemi. A zdá se, že se rozhodl jít příkladem. Jeho zářivá hvězda života zhasla a zbyla nám tu po něm „jen“ BLACKSTAR.

 

Ani temný název alba fanoušky a příznivce nevaroval, u Davida Bowieho bylo totiž všechno možné. A tak se dost možná se staženým hrdlem dívali na ukázkový klip, slova písně jitřila sluch, ale nikdo netušil, že Lazarus je jeho epitafem.

 

Nezbývá, než se sklonit nejen před Bowieho genialitou, ale i nesmírnou odvahou s jakou tento pozemšťan i mimozemšťan v jedné osobě čelil „nepříznivé konstelaci hvězd“, sklonit se před tím, že se neprodal, neplnil mediální prostor srdceryvnými fotkami nebo glosami o svém zdravotním stavu. Ten znali jen jeho nejbližší. Zbývá se jen hluboce sklonit před posledním majstrštykem, v němž předběhl tu zubatou babu s kosou. Dokázal v něm, že i rozervaný umělec může být hrdinou ve filmu života. Způsob, jakým se dokázal vyrovnat s neodvratitelnou skutečností a rozloučení lze srovnat s jinou megastar – Stevem McQueenem, když jako Tom Horn stál na propadlišti šibenice a dělil ho stejně jako filmovou postavu od věčné nicoty jen nepatrný čas. Největší tvrďáci tehdy v duchu děkovali za potemnělý prostor kin, aby jejich pověst neutrpěla. A tak nám „pozůstalým“ internet přinesl v tomto směru ulehčení, s Davidem se může rozloučit každý zcela soukromě a před okolím si zachovat stoický klid Angličana, tak jako on v čase, který mu ještě zbýval.

 

Zuzana Ottová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.