Rodinné žihadlo Spartak, tramvaje na Václaváku a Na Příkopech, koule plynojemu – charakteristická dominanta Libně, ale také svátky jazzu v Lucerně, kde se na pódiu střídala česká esa jako Karel Velebný či Jan Hammer ml. s těmi světovými, kterými nebyl nikdo menší než Duke Ellington či Dizzy Gillespie. Naše velká kulturní deviza – černé divadlo či mladý nejslavnější český filmový surrealista Jan Švankmajer. To je jen zlomek z více jak stovky fotografií kameramana a fotografa Borise Baromykina, které čekaly na příležitost půl století, a jež se nyní představují na jeho autorské výstavě Co čas už nevrátí/Praha 60. let ve fotografiích Borise Baromykina uspořádané Muzeem hlavního města Prahy.
Náš mazlíček Spartak, Dvořákovo nábřeží
Foto: Boris Baromykin/MHMP, oficiální zdroj
Muzeum hlavního města Prahy nepořádá fotografické výstavy často, a pokud je pořádá, pak z díla žijícího autora zcela výjimečně. Jednak nechce soupeřit s celou řadou pražských specializovaných galerií a jednak přirozeně čeká, až dílo bude důkladně prověřeno časem. Proč tedy nyní do svého výstavního programu zařadilo autorskou výstavu Borise Baromykina? Fotografie tohoto autora totiž navazují na to nejlepší z klasické pražské žánrové fotografie. Momentkám ze života pražské ulice a obyvatel města se věnovalo v minulosti mnoho tvůrců, profesionálů i amatérů, a věnují se mu mnozí fotografové i v současnosti, avšak přechodem na digitální médium a opuštěním černobílé poetiky je jedna historická etapa této kategorie fotografické tvorby uzavřena.
V minulosti vzbudily mimořádný ohlas veřejnosti muzejní výstavy slavných fotografů prezentující obdobnou tematiku v díle Ladislava Sitenského a Zdenko Feyfara. Snímky tohoto typu zachycují situace běžné i výjimečné, jevy náhodné i typické. Předkládají obraz města, jehož atributy jsou v čase proměnné, a mají proto kromě umělecké i významnou dokumentární hodnotu a v nejednom případě i jemný humor.
Boris Baromykin: Chlapecká porada u plynojemu v Libni
Foto: Boris Baromykin/MHMP, oficiální zdroj
Co čas už skutečně nevrátí
V divácích tak tyto fotografie, vystavené v jistém časovém odstupu od svého vzniku, vyvolávají lehkou nostalgii a dráždí přirozený sentiment. Shromažďovat uvedený typ fotografické produkce a prezentovat ji veřejnosti patří k poslání Muzea hlavního města Prahy. O to více byli muzejní pracovníci příjemně překvapeni nabídkou fotografické výstavy od dosud neznámého autora, Borise Baromykina, jehož černobílé snímky Prahy 60. let se kvalitou obsahovou i uměleckou dílu slavnějších kolegů této žánrové kategorie plně vyrovnají, a s radostí, ji podle svých slov, přijali.
Silná stočtrnáctka
Výstavní kolekce sto čtrnácti černobílých snímků z 60. let dvacátého století je zaměřena dvěma směry. Jedním je žánrová fotografie z pražských ulic a veřejných prostranství, na nichž s velkou mírou talentu autor zachytil podmanivou dobovou atmosféru a neopakovatelné momenty každodennosti, které může divák vnímat doslova jako malé příběhy. Druhou obsahovou linií jsou fotografie dokumentující společenský a kulturní kvas své doby na profilech tehdy populárních hudebních divadel (Apollo, Rokoko, Semafor) včetně portrétů jejich protagonistů a atmosféry představení. Například na snímcích z představení slavného Černého divadla Jiřího Srnce najdete mezi jmény, které zavál čas, i ta, která na kulturní scéně září dodnes, především je jím výtvarník Jiří Anderle či tehdy ještě mladičká herečka Jana Švandová. O tom, že od něj můžeme očekávat jen nekonformní filmovou tvorbu, přesvědčuje portrét tehdejšího sedmatřicátníka Jana Švankmajera.
Mimořádné jsou pak portréty osobností světového jazzu a popu, které v té době koncertovaly v Praze, jako Duke Ellington, Dizzy Gillespie, Beach Boys, 5-th Dimension.
Všechny vystavené snímky jsou zhotoveny jako autorské zvětšeniny klasickou technologií, nikoliv jako digitální tisky. Převážná většina z nich dosud nebyla nikdy publikována.
Výstava Co čas už nevrátí/Praha 60. let ve fotografiích Borise Baromykina je přístupná až do 11. 10. 2015 v hlavní budově Muzea hlavního města Prahy, Na Poříčí 52, Praha 8.
Mgr. Boris Baromykin
Narozen 29. 5. 1941 v Třebíči.
Je absolventem FAMU, kde vystudoval kameru u prof. Jana Kališe (1964). Po studiích
a vojenské základní službě pracoval jako externí kameraman v Československé televizi v Praze a Košicích, jako fotograf a publicista spolupracoval s různými časopisy, divadly a hudebními skupinami.
V době „Pražského jara“ přijal zaměstnání režiséra Zahraničního vysílání Čs. rozhlasu. Od roku 1970, kdy dostal příležitost vrátit se ke své původní profesi, pracoval jako kameraman a později režisér v Krátkém filmu Praha, zejména ve studiích loutkového a kresleného filmu. Za své animované filmy získal i několik významných ocenění. V KF Praha působil až do roku 1991, kdy se vrátil ke svobodnému povolání. V následujícím období spolupracoval mj. také jako fotograf na několika dokumentárních filmech pro Českou televizi a zejména na celovečerním filmu Jana Švankmajera „Otesánek“ (2001).
Volné fotografii se i při náročném zaměstnání nikdy nepřestal věnovat, ale k ucelenější prezentaci své práce se dostal až v důchodovém věku. Jako fotograf se průběžně věnoval nejčastěji těmto tématům: dokumentární fotografii, populární hudbě a jazzu, portrétům i aktům.
Nikdy nebyl členem žádné politické strany.
Boris Baromykin s ředitelkou Muzea hlavního města Prahy Zuzanou Strnadovou na tiskové konferenci k zahájení výstavy
Foto: e-Newspeak
Samostatné výstavy:
Třebíč mých vzpomínek (Fotografie z let 1956‒1958) (Malovaný dům, Třebíč, 1998)
Fotografické návraty (Česká hudební scéna 60. let) (Divadlo U Hasičů, Praha 2004)
Co všechno odnes čas (Retrospektivní ohlédnutí za fotografickou tvorbou) (Malovaný dům, Třebíč 2009)
Účast na společné výstavě:
Skryté poklady ‒ Liturgický rok (Dům umění města Brna, Brno 1997)
Zdroj: MHMP
Napsat komentář