Na to, že budu během jednoho týdne psát nekrolog už druhé osobnosti, která určitým způsobem vstoupila do mého života, mě nestihla upozornit žádná noční můra. Ano, zní to sobecky, ale člověk jen špatně vstřebává, když odcházejí symboly jeho dětství, mládí a v případě Alana Rickmana i dospělosti a dokonce radosti z práce.
Když se v prvním týdnu letošního roku rozloučil se svými diváky třiadevadesátiletý Michel Galabru, dobráckým vzhledem s jiskřícíma očima a brumlavým projevem prostě člověčí Méďa Béďa, skvělý interpret běžného Francouze, ten, kterého jeho podřízený Stan „oblafne při první příležitosti“, odešlo s ním kus nejen mého mládí a dětství. Z toho si pořádný kus vzali s sebou už loni Vinnetou a Kapitán Nemo. V neděli 10. ledna se po famózní rozlučce prostřednictvím alba BLACKSTAR o další zásek nedobrovolně postaral David Bowie.
Alan Rickman však patří do jiné kategorie. Za prvé „jsme se seznámili“ prostřednictvím filmových políček až v dospělém věku. Především jeho, protože na hvězdnou dráhu filmové star vykročil až se čtyřmi křížky na hřbetě, za druhé jsem ho mohla díky Febiofestu poznat osobně. Charisma, které mimoděk předal každé postavě, jíž s velkou přesvědčivostí ztvárnil, kolem sebe šířil i v civilu, kde nijak neskrýval přirozenou image stárnoucího muže se šedivými vlasy a tváří, do níž vrásky zapsaly životní zkušenosti.
Vtipný vypravěč, člověk plný sebereflexe a sebeironie, který ale zná svou cenu. Otevřený a zároveň uzavřený, podle toho jak moc se někdo přiblížil k hranici jeho soukromí, jeho vnitřního duchovního světa. Jeho úzké, jakoby stále přivřené a přesto pronikavé oči, řekly víc než slova, která po zvážení situace případně následovala. Byly jeho důležitou pomůckou i při hraní, uměly zpražit, vyjádřit zlost, ale i smutek, smutek z poznání světa, lidského chování, smutek z neustálého útoku na iluze i obyčejnou lidskou slušnost. Smutek a rezignaci měl v očích Ludvík XIV, smutek, ale i naději a zejména čestnost ještě před ním plukovník Brandon z austenovského Rozumu a citu. Džentlmen, který je snem každé zástupkyně něžného pohlaví, která si sebe i v dnešním světě umí vážit. Smutek a odevzdání, jimiž peřsto občas probleskla jiskřička naděje a humoru, to byly oči Alexe, muže se špatnou pověstí v dramatu Sněhový dort. Hořkost tam kdesi zasunutá v zákoutích mysli postavy temné jako noc. Takový byl i zprvu zlověstný pohled, který na studenty vysílal Severus Snape.
Alan Rickman byl podle všeho i člověk zásadový, člověk, jemuž nechyběla sebeúcta stále více se vytrácející z lidských charakterů nahrazovaná hloupou ješitností a egocentrismem. Nebál se vyjádřit své myšlenky, názory, pocity. Téměř v každém rozhovoru byl manipulován a kormidlován k tomu, aby se znechuceně vyjádřil ke své roli v Harrym Potterovi. On se však k ničemu takovému nepropůjčil. Nehodil tajemného kouzelníka přes palubu jen proto, že šlo o dětské filmy, že by tíím, že ho s ním diváci nejvíce spojovali, utrpěla jeho pověst divadelního shakespearovského herce. Nebyl ani snob, ani alibista a hlásil se ke každé své roli i režii hrdě, možná s pochybnostmi o svém výkonu, protože skutečně inteligentní člověk se sebou nemůže být nikdy spokojen, ale nikoliv se studem, že by snad vzal roli, jež by nedosahovala jeho kvalit. Neměl to zapotřebí, každé postavě dal trojrozměrnost, charakter a nevyřčené tajemství. Pohled do jeho čí provokoval, nutil k zamyšlení, co ještě střeží.
Pro filmový svět zůstane Alan Rickman nadále velkou osobností, která ovšem mohla svůj talent ještě mnohokrát zúročit, potěšit jím spolupracovníky i diváky, předat své komplexní zkušenosti, jež vycházely z jeho původní profese i následně té, díky níž jsme ho mohli poznat.
Škoda, že všechny čáry a magie zůstávají zaklety jen v písmenkách knih a filmovém pásu, že si je nelze přivolat do reálného světa. Pak by tu představitel profesora Snapa mohl být v plné síle s námi dál.
Otevřené a upřímné odpovědi, které zazněly před necelým rokem na tiskové konferenci související s jeho účastí na Febiofestu, kde představil svůj poslední režisérský počin Králova zahradnice, si můžete znovu přečíst zde
Zuzana Ottová
Napsat komentář